Každému se někdy stalo, že mu spadl mobilní telefon na místo kam nepatří. Dnes se to přihodilo i mě v autobusu cestou z Brna. Po usazení na sedadlo jsem se rozhodl, že budu chvíli pracovat a vyřídím ještě jeden hovor. Ten se však stal málem mému telefonu osudným.
Položil jsem si notebook na nohy, připoutal se a začal volat. Bohužel v průběhu hovoru jsem potřeboval zjistit něco důležitého na počítači a jedna ruka mi k tomu nestačila. Přidržel jsem si tedy telefon ramenem a začal ťukat do klávesnice potřebné informace. Telefon se mi však vysmekl a jak už to tak bývá, spadl do škvíry mezi sedadlem a stěnou autobusu.
Podle zvuků to vypadalo, že zapadl hodně hluboko. Do toho se stále z telefonu ozývalo slabě: „ Haló, haló, jste tam?“ Můj spolucestující si ničeho nevšiml a tak nechápal proč mám hlavu pod sedačkou a křičím: „Vydržte, vydržte, za chvíli zavolám, zapadnul jste mi pod sedadlo.“ V tu chvíli mě prostě nic lepšího nenapadlo. Volající zřejmě pochopil situaci, protože slabé volání již nebylo slyšet.
Přemýšlel jsem jak telefon co nejrychleji získat zpět. Po chvilce váhání jsem řekl stewardce o svém problému a požádal ji, zda by se mohla pokusit můj telefon najít. Naštěstí jsem seděl na sedadle za kterým byly pouze schody, bylo tak možné do škvíry sáhnout. Slečna se velmi ochotně snažila můj telefon ze škvíry dostat, ale nedařilo se jí to. Pod sedadlem bylo slyšet: „Vidím ho, ale mám krátký prsty, nedosáhnu na něj.“ Chvíli to zkoušela, ale pak se musela omluvit. Může mi prý pomoci až později, jelikož musí roznést časopisy a nápoje.
V tu chvíli mě napadlo, že bych mohl telefon posunout tabletem, který mám v tašce. Je dost tenký a tvrdý, aby se dostal do škvíry a s jeho pomocí určitě telefon poposunu blíž k ruce stewardky. Zdálo se to jako báječný nápad. Tablet se skutečně do škvíry krásně vešel a pomalu jsem s ním mobil poposunul. Bohužel jsem jej však držel tak neštastně, že mi při manévru vyklouzl jeho obal z ruky a skončil ve škvíře vedle telefonu.
Přemýšlel jsem co řeknu stewardce až se vrátí. Můj spolucestující si mě pro jistotu nevšímal, zřejmě usoudil, že jsem beznadějný případ. „Podařilo se mi ten telefon posunout, aby jste na něj dosáhla.“ Vyhrkl jsem na stewardku, když šla kolem a jedním dechem dodal: „Bohužel mi tam však zapadl ještě tablet.“
Slečna se na mě nechápavě podívala, asi jestli si dělám srandu. Chtěl jsem situaci zlehčit, věta: „Ten notebook se tam už naštěstí nevejde.“ ji však nerozesmála. Vydala se tedy znovu můj telefon zachránit a po chvilce mi opravdu přinesla telefon i zapadlý tablet. Telefon jsem sice obdržel i s nechtěným bonusem v podobě silně přilepené žvýkačky, ale byl jsem rád, že jsem o něj nepřišel. Jen ta žvýkačka mi připomněla historku o které jsem psal před časem ve článku „Proč nejezdím autobusem na hory.“
