Záhada Holešovického trojúhelníku

Každý zná místo, kde se ztrácejí lidé, letadla a lodě, říká se mu Bermudský tojúhelník. V Praze se o víkendu objevil podobný fenomén a to, co se zde ztrácelo, je až k neuvěření.

Když mě v sobotu ráno při otevření domovních dveří praštil mráz do čela, říkal jsem si, že to bude zajímavý víkend. Naštěstí má mráz tu výhodu, že se díky němu každé ráno pořádně protáhnete při škrábání auta. I když se synchronizované škrábání nikdy nestane olympijským sportem, někteří motoristé podávají neskutečný výkon, obvzlášť když spěchají do práce.

Po malé rozvičce jsem se nepozorovaně protáhl autem tunelem Blanka a po necelé půlhodince již stepoval před bývalou Holešovickou továrnou, která měla být dějištěm netradičních vánočních trhů. Díky venkovní teplotě jsem skoro zaběhl světový rekord při vynášení věcí z auta. Hala byla vytopená na příjemných 5 stupňů a kavárna s několika motocykly, kde byl za barem zaparkovaný starý VW Transportér, mě lákala na silnou ranní kávu. Pozdravil jsem se s Amálií a Jeníkem, kterým patří velký dík za všechny nevšední zážitky tohoto víkendu, a nic zlého netuše, vyrazil jsem ještě do jedné švédské nábytkářské firmy koupit pár polštářů na sezení s tím, že se za okamžik vrátím.

Kousek před halou jsem se potkal se zmrzlou kamarádkou, která při nasednutí do rozehřátého auta neskrývala svou radost. Bohužel však její radost z tepla a klidu netrvala dlouho. Díky akci "utraťte u nás dnes ještě víc než jindy" to na parkovišti na Černém mostě vypadalo jako při invazi v Normandii, Naštěstí se nám rychle podařilo najít to, co jsme hledali a prodrat se davem lidí, který obtěžkán taškami a tlačící nákupní vozíky, směřoval ve svém vítězném tažení k pokladnám obchodního domu. Po čekání ve frontě plné nervozity, stresu, napětí a poškozených bytových doplňků jsme rychle skočili do auta a odjížděli pryč nezlákáni ani bezzedným hrnkem kávy.
Čím víc jsme se blížili k Holešovicím, tím víc se měnila moje nálada. Byl jsem dost nervozní z toho, jak to bude všechno probíhat a z toho, co jsem právě zažil. Po rozložení her a polštářů na našem podiu v továrně moje nervozita ještě vzrostla. Pořád jsem koutkem oka pozoroval cizí děti snažící se strčit prsty do plynového teplometu nedaleko nás. Naštěstí se jim to nepovedlo, ale stejně to nevzdaly a začaly si na něm opékat svoje zimní čepice. Naž jsem stačil vyskočit a zachránit situaci, zasáhli naštěstí jejich rodiče. V tu samou chvíli, jiné dítě na druhé straně během pár vteřin vytvořilo z několika her jeden velký hlavolam. Nevydržel jsem to a šel se podívat k tichému kinu, kde se divali lidé se sluchátky na dokumentární film.

    Jak jsem tak procházel mezi stánky s ručně tkanými tkaničkami, obrazy z vinylových desek, batohy se sedátkem, ručními diáři a fotoaparáty Polaroid, začal jsem cítit, že se ve mě něco ztrácí. Ten pocit během dne neustále narůstal a já se přistihl, jak se několikrát nekontrolovaně směju a pokouším se říct něco vtipného. Bylo to tu a působilo to všude. Bylo to vidět na lidech, co přicházeli z ulice i na těch, co už v hale byli. Všichni se usmívali, bavili, povídali si, posedávali nebo tančili. V Holešovickém trojúhelníku se najednou začal ztrácet stres, nervozita, spěch i nevraživost a to víkend teprve začínal.