Kafe v metru? Už nikdy!

Obrovská hnědá skvrna ve tvaru Afriky se zvětšovala a lidé kolem mě těžko skrývali smích. "Chcete půjčit kapesník?" Ozvalo se vedle ve chvíli, kdy jsem v duchu proklínal sebe i svůj nápad.

Poté co se mi podařilo vyhrát ranní souboj se žehlícím prknem a navléci si na sebe dobře padnoucí oblek světle šedivé barvy, jsem se vydal tramvají do práce. Počítal jsem s tím, že využiji drahocenný čas k přípravě na jednání, můj plán však bohužel nevyšel. Při přestupu na I. P. Pavlova jsem si zakoupil kávu, abych své mozkové buňky trochu rozehřál a rozproudil krevní tok. To se však ukázalo jako špatný nápad.

Ve chvíli, kdy mi usměvavý pán podával čerstvou porci informací v podobě nejmenovaných novin, jsem zjistil, že se mi přestává dostávat volných rukou. Ať jsem dělal co jsem dělal, vždy mi něco přebývalo - taška, káva, noviny. Nakonec se mi nějakým nadpřirozeným způsobem podařilo vše v rukou udržet. Bohužel jen do chvíle než jsem nastoupil do soupravy metra.

Ve chvíli, kdy jsem si s úsměvem sedal, sebou totiž metro trhlo. Snažil jsem se sice prudký rozjezd odpružit, ale bohužel kelímek s kávou to samé neudělal. Nikdy nepochopím, jak tak malým otvorem ve víčku mohlo protéct tolik kávy. V mžiku jsem měl na bílé košili obrovskou mapu Afriky, na obleku několik souostroví a v místě rozkroku flek připomínající Austrálii, to všechno v krásné hnědé barvě. V tu chvíli mi, na rozdíl od ostatních cestujících, můj úsměv zmrznul.

Bohužel nepomohla ani má bleskurychlá reakce, kdy jsem rozložil noviny, abych zakryl alespoň světadíl našich protinožců a začal pomalu popíjet zbytek kávy s tím, že se absolutně nic neděje. Pohledy cestujících na mě stále visely a někteří se ani nesnažili zakrýt svůj smích. Bohužel nepomohla ani ochota paní sedící vedle mne: "Chcete půjčit kapesník?" Zeptala se mě se soucitným pohledem. "Myslím, že tady už kapesník nepomůže." Odvětil jsem a snažil se dostat do jiné prostorové dimenze, abych přežil cestu na konečnou.

Cestu do práce jsem s velkou dávkou improvizace přežil, tam však nastal větší problém. Jak odstranit umělecké dílo z mého oblečení, abych se mohl účastnit jednání, do kterého zbývala pouhá hodina? Nezbývalo než jednat. Nepozorovaně jsem vklouzl do kuchyňky a začal houbičkou a proudem vody vymazávat světadíly z mé košile i obleku. Podařilo se. Můj oblek již sice nebyl od kávy, bohužel to ale zase vypadalo, že se mi stala jiná nehoda. Nedalo se nic jiného dělat, než se podél zdi nepozorovaně proplížit na pánský záchod k sušáku na ruce. Zablokoval jsem botou dveře a po vzoru Mr. Beana začal sušit Atlantský oceán rozkládající se tam kde dříve byla Austrálie. V hlavě jsem v tu chvíli měl jediné. Kafe v metru? Už nikdy!