Když tuhle větu vykřikla moje šestiletá dcera ve vagónu metra na adresu mladíka dojídajícího jakýsi burger a sedícího přímo naproti nám, nevěděl jsem v prvních chvíli, co na to říct.
Než jsem si stačil připravit odpověď, dcera pokračovala v konverzaci:
"tati a jakou řečí tamhleti lidi mluví? Mluví německy. Tady v metru potkáš
spoustu lidí z jiných zemí. "Aha, ale ten pán je taky strašně tlustej."
dodala velmi znělým hlasem, který by přeslechl snad jenom Bedřich Smetana.
Snažil jsem se v klidu a diplomaticky informovat dceru o tom, že každý jsme jiný.
"Víš, lidi jsou různý, můžou být malý, velký, hubený i tlustý, někdo je takový od narození,
někdo může být nemocný a někdo málo sportuje a jí nezdravé věci, jako třeba sladkosti.
Pak může být také tlustý." Má snaha výchovně zapůsobit, měla zcela jiný efekt než jsem čekal. "Ten pán naproti nám jedl něco hodně nezdravýho, strašně to smrdělo." odvětila,
jako by tam člověk, o kterém mluvila, vůbec nebyl.
Zalapal jsem po dechu, naštěstí mladík naproti nám, ani nikdo z okolí nereagoval.
Jak by také mohli, všichni čučeli do svých mobilů, na uších sluchátka
a s výrazem naprosté odevzdanosti vnímali pouze virtuální svět na obrazovce.
Možná jen, kdyby v jejich blízkosti vybuchnul tchoř, tak by se probrali ze svého
digitálního kómatu. Je pravda, že jsem také býval takový, a to dost dlouho, takže nikoho nesoudím, jen mi to v tu chvíli přišlo vtipné i smutné zároveň.
Chtěl jsem svůj rozhovor s dcerou, na téma tlustých lidí nějak chytře ukončit, a tak jsem jí opět začal přibližovat teorii různých typů lidí, jako jsou běloši, asiaté, indiáni a černoši.
Dcera se na mě zadívala s naprosto vážným výrazem a řekla: "No a zapomněl jsi ještě na hnědoše."
V tu chvíli jsme se začali oba smát a já si uvědomil, jak moc jsem rád, že má moje dcera stále fantazii a svůj vlastní humor.
