Tak velký krok pro člověka a tak malý pro lidstvo.

My lidé dokážeme neuvěřitelné věci. Přistát na Měsíci, překonat rychlost zvuku, skočit volným pádem ze 40 kilometrové výšky a před malou chvílí se má dcera pokusila prorazit hlavou zeď. Po kom to tak asi má. 

Když jsem začal psát tento článek, měl být o tom jak se lidé neustále snaží posouvat hranice toho co člověk dokáže a na druhé straně je pro ně problém překonat strach týkající se zdánlivých maličkostí. Bohužel se děj článku bude vyvíjet jinak, protože po několika napsaných větách se náhle ozvala z dětského pokoje dutá rána, následovaná dětským pláčem.

Tento zvuk důvěrně znám z vlastní zkušenosti. Několikrát jsem díky nepozornosti zkusil se svými 186 centimetry, projít 170 cm vysokými kamennými futry na naší chalupě, samozřejmě mě vždy spolehlivě zastavila. Je pravda, že náraz hlavou do kamene tenkrat vydal trochu jiný zvuk, než například náraz do lampy veřejného osvětlení, když jsem před pár lety obdivoval slečnu v minisukni na druhé straně ulice. Nicméně ani ten nezněl tak melodicky, jako když se mé čelo obtisklo do oranžové poštovní schránky. To jsem ve svých 10 letech hrál oblíbenou digihru a nekoukal napravo ani nalevo.

Doběhl jsem do dětského pokoje, kde přítelkyně konejšila dceru, které začala růst na hlavě pořádná boule po nárazu do zdi. Naštěstí o dost menší, než když před necelým rokem vyskočila ve školce z trampolíny a to právě ve chvíli kdy z ní učitelka vyndavala jednoho chlapečka. Byl asi hodně malý, jelikož se dcerka za ním odrazila a po hlavě ho přeskočila směrem ven. Naštěstí po mě nezdědila jen to špatné a ukázalo se, že má stejně tvrdou hlavu jako já.

Vždy když se něco takového stane, říkám si jak nás ty rodiče na děti málo připravili. Jediné řešení, které znám od svých rodičů je zatlačení boule lžící, ale to mi na dnešní poměry přišlo už drastické a tak jsme vyzkoušeli nejdříve ledování, které se bohužel malé moc nelíbilo. Bohužel informace, že musíme k doktorce v ní vyvolala emoce silnější než byla bolest hlavy a křik bylo slyšet široko daleko. Jako poslední jsme vyzkoušeli zpívání: "byla boule veliká, jako celá Afrika" taky nezabralo  atak jsme i přes její křik vyrazili na pohotovost.

Po cestě dcerka neustále hlásila, že všechny auta co jedou naším směrem vezou děti, které mají také bouli a jedou k doktorce nebo doktorovi. Ty co jeli opačným směrem už byli zase vyléčený a jeli domů. Je pravda, že , když jsme dorazili na pohotovost tak podle čekárny to vypadalo, že měla dcerka pravdu. V Motole byly naštěstí sestřičky moc hodné a i na rentgenu vše proběhlo v pořádku, takže naše "skokanka roku" byla trochu ubrečená, ale uplně v pořádku.

Teď už klidně spí, poté co si vymohla promítání pohádky před spáním na staré promítačce, která už slouží 4. generaci dětí. Jen já stále marně přemýšlím o čem, že jsem to chtěl psát. Byly to asi nějaké blbosti o tom, jak je důležité udělat ten správný krok. Jenže děti i nevědomky někdy vědí víc než my a proto je lepší skočit než udělat špatný krok. Obojí nemusí vyjít, ale při tom prvním hned víte na čem jste.