Když jsem si objednával lístek na vlak, netušil jsem, jak výběr sedadla s číslem třináct, ovlivní moji cestu a její průběh. Vybral jsem si právě tohle číslo, abych zjistil, zda je na pověrách o třináctce alespoň něco pravdy. K výběru mě donutil i fakt, že to bylo jediné volné místo u okna se zásuvkou. Ti co mě znají, už vědí, že k tomu, aby se něco přihodilo, žádná magická čísla nepotřebuji. Nikoho tak nepřekvapí, že jsme zachraňovali paní před pádem z okna vlaku.
Je právě po čtvrté hodině ranní a já se marně snažím mobilním telefonem odemknout auto, než mi dojde, že jsem klíče zapomněl doma. Vracím se zpět a za pár vteřin již odjíždím, směr vlakové nádraží. Na nádraží jsem dorazil právě včas, prohlížím si tabuli s odjezdy, když v tom se odněkud přiřítil jakýsi bezdomovec, který na mě křičí “nejezdi do tý práce, na Vinohrady to stejně nejede“.
Začal jsem dělat cizince, který mu nerozumí. Neodradilo ho to a zkusil ještě jeden slovní výpad „řikám ti, vyprdni se na to, prostě to tam nejede“. V tu chvíli mě ovanul odér, který ani vzdáleně nepřipomínal svěží dech a to mě donutilo vyrazit směr nástupiště. Naštěstí tam už vše probíhalo bez komplikací. Vlak přijel na čas a z rozjímání mě vytrhla až otázka stewarda při nástupu, zda mám jízdenku do vozu č.1. Odvětil jsem vesele „pokud je v něm číslo třináct tak určitě mám“. Na to mi odpověděl „číslo třináct ve voze určitě je“ spokojeně jsem tedy nastoupil a za chvíli už seděl na svém místě.
Náhle do kupé vtrhli jako velká voda dva číňani a než jsem stačil zareagovat, tak jeden z nich vychrlil přímo na mě několik rychle za sebou jdoucích vět. To že jsou to číňani jsem poznal z jediného slova, kterému jsem porozuměl a které neustále opakoval, znělo jako „činá“ nebo „čína“. Rád se seznamuji s novými lidmi, ale takhle brzo po ránu jsem neměl ještě zapnutý lingvistický okruh ve svém mozku, abych mohl reagovat a informaci zpracovat. Když mi muž ukázal jízdenku, ukázalo se, že ho nebudu potřebovat. Na jízdence byl vůz č.1 a sedadlo “třináct“. V tu chvíli mi došlo, co za slovo neustále opakoval.
Proplížil jsem se zpět tiše okolo stewarda ven a mířil k vozu č.4. V kupé jsem si po zkontrolování elektronické jízdenky konečně oddechl, ano jsem na svém místě. Moji spolucestující byli dva, muž ve středním věku a jedna starší paní. Cesta probíhala poměrně poklidně, do chvíle než se paní zvedla a zamířila na chodbu. Po několika vteřinách se ozvalo z chodby klení „ sakra, to jsou vlaky, to okno je zaseklý a nejde vůbec otevřít“ zvedl jsem oči od obrazovky počítače. Paní držela v ruce gumovou část obložení okna připomínající madlo a tahala za něj směrem dolů tak, že polovina gumového těsnění okna již byla venku. Nechybělo mnoho a paní by vypadla i s oknem do polí kolem trati. Muž naproti zakřičel „ to okno je nouzový východ, nejde otevřít“ , chystali jsme se přiskočit abychom paní před pádem z vlaku zachránili.
Naštěstí to nebylo třeba a po nějaké chvíli se nám podařilo vrátit gumové těsnění i s oknem zpátky. Neštěstí bylo zažehnáno a já se tak mohl v klidu vrátit, abych dopsal příběh o šťastné třináctce.
