Somewhere in England (poslední část)

Blížil se konec mého pobytu v Anglii. Ve čtvrtek přiletěl nový student z Venezuely, který se jmenoval Alex. Časový posun způsobil, že večer když už jsme všichni šli pomalu spát, seděl v kuchyni a pořád dokola říkal, že jeho tělo má ještě odpoledne. Měl bohužel smůlu, ráno se stávalo do školy a nikdo se jeho těla neptal. 

Dvoumetrové lopuchy v Lime Park.Jakub Kadlec

Domluvili jsme se, že zaklepu na jeho dveře a vezmu ho do školy. Ráno samozřejmě zaspal a já byl jako na trní, protože jsem nechtěl přijít pozdě. Docházku na nástěnce jsem sice měl 75%, ale to jsem vyhodnotil jako systémovou chybu. Také jsem ji hned po příchodu řešil v ACADEMIC OFFICE, kde jsem musel svojí lámanou angličtinou vysvětlit, že něco není v pořádku, když jsem nikdy nepřišel pozdě a mám tak málo procent. Nejdřív na mě udiveně koukali, na což jsem si za těch pár dní už zvykl. Pak jeden z učitelů něco začal rychle říkat a ťukat do klávesnice. Po chvíli jsem pochopil, že po mě požaduje asi mé jméno. To jsem mu sdělil a on vítězoslavně zvedl obočí, mrkl na mě a řekl: „ALL RIGHT“.

Tím byla celá záležitost vyřízena a na počítači mi naběhlo 98% (to už vypadalo lépe). Nevědomky jsem česky odpověděl: „Děkuji.“ za to jsem se, ale ihned omluvil. Ve škole se totiž musí mluvit zásadně anglicky. I když je pravda, že když procházím chodbou, je to jediný jazyk, který nikdy neslyším. Je zde totiž několik skupin, které o přestávkách angličtinu nepoužívají.  První z nich je španělská, ta je fajn, protože její členové i když jsou z různých zemí, každý den pořádají večerní party a drží vždy při sobě. Škoda, že my ostatní nikdy nevíme kde ta party je. Čínská skupinka zase veškerou komunikaci řeší přes notebooky, chytré telefony a různé překladače. No a Japonci ti zde určují módní trendy. Vypadají jako holky, nosí kozačky na vysokých podpatcích, mají namalované oči a speciální sestřih vlasů. Budu asi už staromódní, ale tohle není můj styl.

Cesta do školy s Alexandrem proběhla v pořádku, dokonce mě ve škole pochválili, že jsem přivedl nového studenta. Připadal jsem si jak na prvním stupni základní školy, kde jsme se stali skoro dospělými ve chvíli, kdy jsme začali chodit do školy bez rodičů. Někteří spolužáci chodili sami do školy už ve druhé třídě, aby mohli zkoušet kouřit v parku. Mě se to netýkalo, protože mě doprovázela má sestra. Proto jsem to zkoušel až později na hřbitově.

Zbytek čtvrtečního dne jsem strávil konverzací s Alexandrem při cestě ze školy. Je sice pravda, že nám cesta trvala o 4 hodiny déle, protože jsme nejdříve zabloudili a pak se zkusili vracet špatným autobusem, ale pro mojí angličtinu to byl velmi dobrý trénink. Pro mého nového kamaráda však velké utrpení i když to nedal na sobě znát. 

Poslední víkend mého pobytu jsme všichni vyrazili na výlet do Lyme Parku. Přijel kamarád Pat, který nás naložil do Toyoty, která evidentně velmi dlouho stála pod stromem jako je naše Lípa. Okna vozu byla tak ulepená, že jsme byli rádi, že jimi pronikalo světlo. Nechápal jsem, jak mohl dojet až sem bez nehody, na čelním skle byl čistý pouze úzký průzor od stěrače. To se nezlepšilo ani po několika minutách jízdy, kdy se náš nový řidič snažil neustálým stíráním a ostřikováním čelní sklo očistit. Evidentně již zkušenost s takto znečištěným vozem měl, protože jsme nakonec dorazili do cílového místa. Vůz po této jízdě vypadal jako kdyby ho někdo polil medem a pak si s ním dal jednu závodní etapu v písečných dunách.

Lyme park bylo úžasné sídlo s rozsáhlým parkem. Zaujaly mě lopuchy v parku, které svým průměrem někdy přesahovaly i dva metry. Bylo možné se pod nimi bez problémů ve stoje schovat před deštěm. Něco takového jsem ještě neviděl. Vzpomněl jsem si na nezapomenutelnou hlášku z komedie „S tebou mě baví svět“ „Maminka mě utírala lopuchem a byla na něm beruška.“ Já ho naštěstí nemusel použít, nicméně připadal jsem si mezi nimi jako nějaký malý skřítek.

Prošli jsme postupně celý park a pak se vydali po pěšině k loveckému zámečku. Otevřel se před námi krásný výhled na krajinu s domky a kostely. Kam jen oko dohlédlo, tam se pásla stáda ovcí. Bylo to jak z National Geographic. Ponořil jsem se do melancholické nálady a snažil se uchovat si ten obraz v paměti, abych až budu sedět zítra v letadle, si jej mohl přehrávat tam a zpět. Chvíli jsme stáli na kopci a já Pat za vše poděkoval.

Poznal jsem mnoho zajímavých lidí, spoustu míst, tradic a získal mnoho zkušeností. Přede mnou byly nové zážitky, trapasy i seznámení.