Somewhere in England (7.část)

Na nedělní výlet do Blackpoolu jsem se moc těšil, je to totiž krásné městečko se zábavním parkem na pobřeží. Nacpal jsem batoh potřebnými věcmi jako je ibalgin, živočišné uhlí, náplast a jízdní řád, který jsem ukořistil na nádraží. Přibalil jsem bundu a vyrazil autobusem směr vlakové nádraží.

Tramvaje jezdící v Blackpoolu, jinde hned tak neuvidíte.Jakub Kadlec

Když jsem se blížil k centru města, zahlédl jsem již z dálky nádražní budovu. Kousek od ní autobus začal brzdit a já přemýšlel zda mám vystoupit teď nebo až na další zastávce. Vyřešil to za mě řidič, který se rozjel a nádraží mizelo za mými zády. Nenechal jsem se odradit a ihned jak se rozsvítil nápis STOPPING tak jsem vyskočil z autobusu. Překonal jsem zákeřnou křižovatku bez semaforu (pořád si nemůžu zvyknout na to ,že ty auta jezdí z druhé strany) a došel k budově. Pohodlně jsem po schodech vyjel do prvního patra k automatům s lístky. Hned v první chvíli mě zaskočilo, že automat je úplně jiné společnosti, než od které jsem měl jízdní řád. Po chvilkovém boji s tímto strojem jsem přerušil nákup lístku. Mezitím se za mnou vytvořila slušná fronta lidi. Po anglicku jsem zmizel a začal hledat automat patřící k mému jízdnímu řádu.

Našel jsem jen jeden ve stejné barvě bez loga. Zadal jsem tedy opět cílovou stanici a na jednou se objevilo i logo té správné dopravní společnosti (díky Sire Bransone) zaradoval jsem se. Bohužel však předčasně, po zadání cílové stanice na mě vykouklo několik možností nákupu lístku od první třídy, přes návrat kdykoliv, po nějakou jízdenku mimo špičku (tady jsem musel použít slovník jelikož slovní spojení OFF-PEEK ve mě vyvolávalo jen asociaci jakéhosi válečného vysílacího kódu). Nakonec jsem opět logickou dedukcí a také díky ceně (když tak budu dělat neznalého cizince turistu) zvolil OFF-PEEK RETURN. Jen jsem si v duchu říkal: "Doufám, že se nebudu muset vracet někdy mezi půlnocí a třetí hodinou ranní, buhví kdy tady mají špičku. Na hromadě obřích obrazovek jsem našel nástupiště a spokojeně pokukoval po krámcích s občerstvením.

Koupím si vodu nebo raději dvě, abych nezhynul žízní kdybych se ztratil, blesklo mi hlavou. Pak mě napadlo i kafe. Vody byly v pohodě, vybral jsem je v regálu a dal na pult. Kapučíno jsem si také objednal bez problému, ten nastal až když se mě indický prodavač zeptal na něco čemu ssem vůbec nerozuměl. Znělo to nějak jako:  "LEGL OL LAČ?" Odvětil jsem: "WHAT?" Opět se ozvalo to samé, zapojil jsem tedy všechny modročervenobílý buňky v mozku ve tvaru britský vlajky a došlo mi, že se možná ptá jestli chci střední nebo velký. Usmál jsem se a odpověděl: "REGULAR." Teď zase nechápavě vytřeštil oči prodavač a řekl: "WHAT?" V tu chvíli jsem si vzpomněl na Pítrsovu hru na debily. Usmál jsem se od ucha k uchu a řekl: "LEGUL" ozvalo se: "WHAT?, LEGL, LEGLR, LEGR." Po páté porozuměl , usmál se a podal mi kafe ve velkém kelímku, dva cukry, míchátko. Já s pocitem méněceného člověka odcházel s kávou na lavičku.

Po této zkušenosti jsem měl pocit, že mé vyjadřovací schopnosti jsou rovny nule. To mě však nemohlo odradit. Bohužel po krátké chvíli jsem zjistil, že nejenom myšlení zaostává, ale i motorické pohyby nejsou v pořádku. Zkuste si držet velký horký kelímek plný kávy v jedné ruce a v druhé míchátko a cukry, máte to? Teď zkuste ty cukry otevřít a nasypat do toho kafe. Podotýkám kelimek měl nahoře víčko a byl z nějakého polystyrenu, který nedržel moc tvar. Po několika neúspěšných pokusech jsem to vzdal a udělal Mr. Beana. Položil jsem kelimek na zem, předklonil se, otevřel víčko a chytil ho do zubů. Otevřel jsem cukry, nasypal je do kafe, zamíchal, přiklopil a zvedl kelímek ze země. Vítězství.

Při pomalém popíjení kávy jsem si všiml, že nemám kam vyhodit míchátko, obal od cukru a pak ani kelímek, jelikož na nádraží nebyl jediný koš. Začínal jsem mít z tohoto království smíšene pocity a pomalu jsem se vydal usrkávajíc kávu směrem k nástupišti, v domnění, že tam koše budou. Nebyly, kelímek se mnou cestoval až do Blackpoolu. Vzpomněl jsem si v tu chvíli na jednoho kamaráda básníka, který mi kdysi ukazoval svojí nejoblíbenější igelitku, která s ním procestovala celé státy. Ptal jsem se ho, že musí být kvalitní když to vydržela tolik kilometrů a vypadá pořád jako nová. Odvětil: "Ne to není ta samá, tahle už je pátá, ale pořád je nejoblíbenější." Vzhledem k tomu, že jeho básně jsou opravdu humorné ničemu jsem se nedivil.

Ve vlaku se mnou a s kelímkem cestoval velmi nevrlý pán v šusťákovce MANCHESTER UNITED, který pořád cosi nervózně brumlal a naštvaně po mě pokukoval z pod brýlí. Zřejmě se fotbalový zápas uplně nevydařil. V Blackpoolu jsem vylezl z nádraží a u prvního koše se rozloučil s kelímkem. Šel jsem stále podle cedulí PROMENADE. Širokou ulici lemovali starobylé domy a hospůdky, na levé straně se za domy do výšky tyčila BLACKPOOL TOWER. Rozhledna napadně připomínajíci Eiffelovu věž, ale daleko vyšší. Čněla nad městem jako maják a celý ten pohled byl zalitý dopoledním sluncem. Když jsem došel k pláži, ucítil jsem vůni moře, byla to nádhera. Pak jsem ucítil a uslyšel ještě něco jiného. Vůni FISH & CHIPS smíchanou s jekotem nesoucím se od nedaleké horské dráhy na pobřeží. Cítil jsem, že to pravé dobrodružství dnes teprve začíná.