Somewhere in England (6.část)

Ráno po snídani (byly zase CORN FLAKES, vrátím se domů určitě tlustej, pihatej a zrzavej) jsme vyrazili s Pat do Garden center, řeknu Vám je to parádní věc sedět na místě řidiče a nemít před sebou volant ani pedály, připadal jsem si jak na autodromu. Když jsme si povídali s Pat o Garden Center, vyrozuměl jsem, že je to místo kde jsou úžasné anglické parky a staré hrady, takže jsem se tam dost těšil. Nejdříve jsem však musel absolvovat nákupy v Old Townu.

Dorazili jsme na parkoviště a konečně se přede mnou objevila ta stará hezká Anglie (jako kdybych tu někdy žil). Všude kolem byly staré a hezké dřevené domky, uličky a obchůdky. Pat musela nejdřív do banky a tak jsem si sedl uvnitř a čekal až si vyřídí vše potřebné. Nestačil jsem koukat, tak příjemné a milé úředníky a úřednice jsem v životě neviděl. Všem říkali jménem, za každým osobně došli až k sedačce a s úsměvem. Věty typu:  "Počkejte zde pane Smith jen dvě minutky, hned budu u Vás. Jak se máte pane Browne? Vaše žádost je již pripravena." zde byly samozřejmostí. Snad by nám i naservírovali snídani. Nádhera.

 Hned jak jsme vyšli z banky, postěžoval jsem si Pat jako správný Čech jak jsou u nás lidi v bankách nepříjemný a pomalý (samozřejmě záleží na lidech). Jak si pořád na něco stežujou a nadávaj. Pomalu jsme procházeli Mark&Spencer a já koukal po suvenýrech, který povezu domu (nechte se překvapit). Pat nakoupila a ja si v protejším obchodu koupil výbornej batoh, abych ty suvenýry měl v čem odvézt (je fakt skvělej, sice z Číny, ale skvělej). Do Anglie už jsem jel totiž s mírnou nadváhou ( ne svojí, ale tašky) na letišti  naštěstí přimhouřila slečna obě řasy a nemusel jsem nic doplácet.

Po tomto úspěšnem nákupu jsme se vydali ven z města vstříc Garden Center. Silnici lemovali nádherné usedlosti, pole, krávy, ovce, koně, pole, krávy, koně, ovce, ovce, ovce, usedlosti a tak pořád dokola. Jízda probíhala v družném rozhovoru, já nerozuměl Pat a ona nerozuměla zase mě. Náhle jsme odbočili u cedule Garden Centrum, v tu chvíli jsem však poznal jaká byla má naivita a neznalost anglického jazyka. Nebyla to ani zahrada, ani park o hradu ani nemluvě. Bylo to nákupní centrum pro zahrádkáře. Při našem rozhovoru s Pat, jsme si asi trochu nerozuměli. Dostala pocit, že jsem vášnivej zahradník a proto mě vytáhla sem. Procházeli jsme centrem a já dělal jako, že jsem nikdy podobný obchod neviděl a jak jsem śťastnej, že me sem vzala (přeci neurazím hostitelku).

Náhle jsem si však všiml akvaristických potřeb. Rychle jsem zamířil do těch míst, kde se proháněla hejna rybek a díval se zda tam nenajdu Karlovi kamaráda (pro ty co nevědí, Karel je jediná rybka, kterou jsem měl v té době v akváriu a o které jsem se dozvědel, při pátrání co je zač, že je to ryba, která potřebuje rybníček o velikosti šesti metrů čtverečních a dorůsta dvaceti až osmdesáti centimetrů. Ne já netrapím zvířata, Karla jsem zdědil po paní, které byt patřil). Měli tam rybičky skoro poloviny velikosti Karla, nicméně jsem si uvědomil, že akvarijní rybička není tvor uzpůsobený k přeletu nad kanálem LA MANCHE a myšlenku jsem opustil.

Pat mi řekla, že v centru je kavárna a dáme si tam lehkou svačinku a že dnešní den bude vše anglické (kávu mi povolila), abych věděl co jedí a pijí. Souhlasil jsem, jídlo a pití se nikdy neodmítá, nikdy nevíte kdy a kde se ztratíte. Pat objednala kávu a nejaky BREAD CAKE. Musím říct, že ačkoliv v tom byly rozinky, tak to bylo celkem dobré a nebylo to ani moc sladké. Pat se mě  zeptala, jak je to v čechách s kuchyní a jaká jsou naše tradiční jídla. Nemohl jsem si vzpomenout jak se řekne zelí nebo knedlíky a heslo PORK MEAT bylo nedostačující. Prohlásil jsem tedy s úsměvem na rtech, že nejčastější tradiční české jídlo je pivo. Snad pochopila, že šlo o vtip, jinak nevím co si o nás bude myslet. Po kratké svačině a mých pochvalách GREAT, DELICIOUS atd.  jsme se vydali do skutečného anglického parku za městem.

Po několika kilometrech jsme dorazili k několikakilometrovému parku. U vjezdu byl velký nápis "Dnes pro veřejnost zavřeno." Pat začala nadávat: "To neni možný, vždycky bylo otevřeno. Nevadí zajedeme ještě na dvě místa, která ti chci ukázat." Vydali jsme se tedy opět na cestu a dorazili k druhému parku se starobylou braánou na které visela veliká cedule TODAY CLOSED FOR PUBLIC VISIT. Pat začala nadávat trochu víc a řekla: "Zajedeme kousek za tenhle park, tam je starý kostel s menším parkem u kterého je velké sídlo s rybníkem. Souhlasil jsem.

Odbočili jsme na velmi úzkou cestu a opravdu, dojeli jsme k nádhernému starobylému kostelu. Udělal jsem pár fotek a pomalu jsme kráčeli k parku. Když jsme se blizili k bráně parku, všiml jsem si na její levé polovině cedule TODAY CLOSED. Pat už rezignovaně prohlásila: "To není možný, nikdy se mi nic takového nestalo." Já se ničemu nedivil, jelikož jsem na podobné situace zvyklý a většinou se divím, když naopak nenastanou. Vzpomněl jsem si, že nám ve škole říkali o starém mlýnu, který dříve fungoval jako továrna na bavlnu a je tam největší železné vodní kolo v Evrope. Zeptal jsem se Pat zda to místo zná. Zaradovala se, je to kousek a prý mě tam vezme, abych se alespoň někam podíval. Mlýn jsme bez problémů našli, byla to úžasná budova se spoustou starých zajímavých a parních strojů, chodeb a ohromným vodním kolem. Nádherná stavba na úžasném místě, byl jsem uchvácen. Pat však zaujalo něco jiného, ten den totiž bylo parkování  a vstupné ZDARMA a já opět zaslechl: "Tohle se mi ještě nestalo."