Somewhere in England (5.část)

Páteční odpoledne jsem dorazil ze školy poměrně brzy a vydal se na malé nákupy do centra města (pro mě dost netypická situace). Většinou vždy koupím jednu věc a nákup mě natolik psychicky vyčerpá, že musím bud rychle koupit něco dalšího nebo z obchodu zdrhnout. Jelikož jsem nebyl zaškolen do ovládání pračky, rozhodl jsem se být připraven a koupit si něco na sebe. V plánu byly kalhoty, boty a možná i něco jiného. 

Dorazil jsem již zkušeně autobusem číslo 192 na PICADILLY GARDEN a rozhodl jsem se jít do Pat doporučovaného obchodního domu PRIMARK (ten název mi připomíná komunistický obchodní dům PRIOR).  Nejdřív jsem jak blbec stál před dveřmi a marně čekal, až se otevřou. Nakonec se otevřely, ale díky tomu, že někdo vycházel ven. Měly totiž madlo a nebyly automatické.  Kupodivu mě to neodradilo od mého nakupovacího plánu.

Po vstupu do obchodního domu jsem se začal cítit jako Mr. Bean, jelikož jsem se ocitl v ohromném dámském oddělení. Nenápadně jsem hledal záchytný bod, mezi stojany s oblečením, botami a všemi možnými hadříky (znalci módy prominou) pro ženy. Připadal jsem si tam nenápadný jak třímetrová kopřiva. Zachránil mě až objev nápisu LIFT FOR CUSTOMERS. Mrštně jsem se prosmýknul mezi dvěma regály a rodinkou prohrabující haldu dámských kalhot a shodil při tom manévru jen dva stojany s bundami. Nikdo si však mé nechtěné záškodnické činnosti nevšímal. Evidentně zde panoval „LAZY“ styl práce, jelikož se mezi regály válely poloprázdné nákupní látkové tašky s oblečením, kusy oblečení a nikdo ze zaměstnanců si toho vůbec nevšímal. Díky mrštnému manévru a zpětnému odrazu od stojanu, jsem se náhle ocitl před výtahy do jiných pater.

Spása, pomyslel jsem si a na tabuli hledal pánské oddělení,  bylo označeno písmenem G. V poslední chvíli se mi podařilo vtěsnat do výtahu, který směřoval dolů do bodu G, promiňte do patra G. Je sice pravda, že arabská rodinka čítající asi 9 členů nebyla moc nadšená, že jim skoro sedím v kočárku a křečovitě se držím stěn, ale jiná šance nebyla. Naštěstí výtah rychle zastavil a já se vydal hledat potřebné věci, protože už jsem začínal cítit, že tohle místo není pro mě. Hned u výtahu bylo velké množství stojanů s oblečením.

V tu chvíli jsem mohl udělat jen jedinou věc. Použít můj oblíbený styl nakupování: Vyber, vezmi , zaplať a jdi. Tenhle systém jsem po několika letech používání, rozšířil ještě o proces vyzkoušej. Bylo to nutné, několikrát za sebou jsem si totiž koupil krátké kalhoty. Tyhle nákupy byly v jednom roce a dost krátce po sobě, takže tím, že bych vyrostl to nebylo. Nicméně nebudu odbíhat od tématu, objevil jsem pěkné kalhoty za přijatelnou cenu, kterou jsem radši nepřepočítával. Vždy mám lepší pocit když si něco koupím za 15. než když vím, že je to za 500 a to může být jakákoliv měna. Vzal jsem ty kalhoty s prověřenou velikostí a šel do kabinek.

Před nimi jsem dostal od prodavačky děrný štítek. Pro ty kdo neznají historii počítačů. Děrný štítek bylo záznamové médium do kterého se udělaly díry a podle jejich umístění se poznalo jakou informaci ten děrný štítek uchovává. Občas podobný systém používají některé hotely. Štítek mi ještě paní označila v ohromné kalkulačce z minulého století a já zmizel za závěsem své kabinky. Kalhoty seděly perfektně, bohužel však jen na délku, na šířku jsem je nedopnul a tak jsem se vydal pro jinou velikost. Když jsem vracel děrný štítek, paní prohlásila něco ve smyslu: "Jsou kalhoty v pořádku? Vezmete si je?" Odpověděl jsem jí:  „Vše je v pořádku“ a rychle odešel k regálu pro jinou velikost. Nakonec jsem vybral tu správnou a konec nákupu proběhl v naprostém klidu i s nákupem mikiny a trička. Odcházel jsem spokojen, že jsem na další školní týden připraven. Po cestě domů autobusem 192, mě vsak nedala spát jedna věc. Nevím proč, ale pořád jsem měl pocit, že ty kalhoty jsou trochu krátký.