Somewhere in England (3.část)

....dnes ráno jsem si přivstal, abych byl ve škole okolo půl osmé a stihl stáhnout emaily. Narval jsem do sebe CORN FLAKES (po návratu na ně určitě budu mít alergii) a vyrazil pěšky prázdnými ulicemi. Všude bylo zavřeno, nikde ani živáčka. Dorazil jsem ke škole, nikde nikdo, kromě dvou lahví mléka na schodech, které se mnou čekaly, až otevřou.

Napsal jsem Jirkovi, kdy tak asi otevírají školu. Jeho odpověď přišla obratem, bohužel mě nepotěšila, zněla: „po půl devátý“. Pomyslel jsem si: „Proč já blbec vstával tak brzo.“ Nu což po odeslání emailů z lavičky před školou, jsem si udělal okružní jízdu MAGIC BUSEM do centra a zpět. Následovala první hodina, při které jsme probírali, jakou cenu má pro ženu manžel. Článek pojednával o 18. letém manželství, milence, rozvodu a vysouzeném milionu dolarů. Opět „reálný“ příběh se spoustou slovíček, které mi nic neříkali. Naše pracovní skupina na tom byla se slovíčky poměrně špatně, než jsme do týmu přibrali Venezuelanku. Nikdy jsem neviděl nikoho tak rychle psát a ještě k tomu v angličtině. Než jsem já a spolužák z nevím jaké země a nevím jakého jména našli ve slovníčku jedno slovo ona jich napsala deset. Díky ní jsme se probojovali ve cvičení do předních pozic. Také jsme se naučili, co dělat, když nevíme o čem se mluví a co ostatní říkají. Návod je jednoduchý stačilo říct: „Já nevím“ nebo „ Myslím si to samé.“ Tyto dvě věty mi vystačily skoro na dvě hodiny klidného života bez otázek učitele. Než se začal ptát, jak je to v našich zemích s rozvody. Naštěstí jsem nebyl první a tak když na mě vyšla řada, vyhrkl jsem: „The same“.

Učitele jsem se tím zbavil, řekl jen: „Clever student“. Název mé země však zaujal spolužačku z HONKONGU, ze které si všichni dělají srandu, že je z Číny. Vykulila na mě svoje mohutný umělý řasy a zeptala se odkud, že to jsem. Řekl jsem ji znovu název naší země, žádná odezva, tak jsem to ještě zopakoval. Řekla že tuhle zemi nezná, zkusil jsem jí to napsat, odpověď však byla stejná.

 Naštěstí v tu chvíli nám učitel oznámil, že SAKAHASHI je volný a pro všechny holky, které se chtějí vdávat, udělá interview po vyučování. Tím hodina skončila. Seběhl jsem schody do školní jídelny, dneska má být „CURRY“. Podíval jsem se, stojíc v nekonečné frontě, na okolní talíře. Žluté to je, ale jako CURRY to nevypadá a dlouhé zelené fazolky nemusím, no nic. Po půlhodinovém čekání, kdy se fronta nehýbala, jsem to vzdal a šel na školní dvůr psát další dnešní zážitky. Ted sedím na lavičce před školou mezi dvěma pingpongovými stoly a přemýšlím jestli půjdu na blížící se školní party. Občas mě trefí míček a ozve se sorry. Odpoledne po vyučování chci konečně vyrazit do města. Pokud se vrátím opět napíšu......