Somewhere in England (2.část)

..k pokračování tohoto podivného příběhu mě donutila odvěká touha lidí vychutnávat si cizí bezmoc a neodradilo mě ani to, že ta bezmoc byla má. 

Jakmile jsem ve škole dopsal začátek svého příběhu, chtěl jsem se přesunout do třídy. Myslel jsem na to, že jsem již dostatečně připraven na první ostrou hodinu komunikace. U schodů jsem potkal mého spolubydlícího Mamdoora, začínám mu říkat Mambo je to kratší. Ve škole se přezdívky hodí, protože Ibrahimovi  Cherubinovi  le Chatioti Mambala učitel taky říká jen Johne a to se po vyslovení celého jeho jména přihlásili hned dva studenti.  Učitel se opravil a opět se oba přihlásili. V tu chvíli bylo jasné, že přezdívka je nezbytná, jen do teď nevím, proč jim oběma začal říkat stejně. Nechci, ale odbíhat od tématu (modří co znají Járu Cimrmana už vědí). Prohodil jsem s Mambem pár kamarádských vět typu:  „How are you? I’m fine and you? I too. Bye.“

 Potěšen zjištěním, že již komunikuji se spolužáky a neříkám jen tupé: „ee“ jsem stoupal po schodech do učebny a říkal si: „Nakonec to nebude snad taková dřina.“ Po několika minutách osamocení v podkrovní učebně a studovaní nápisu na okně se slovníkem v ruce, jsem zjistil, že na oknech je napsáno:  „Buďte opatrní při otevírání oken.“ Nápis tam nebyl náhodou, jednalo se o tzv. anglické okno (dle mého názvosloví). Toto okno je stejně členité a velké jako francouzské, nedosahuje však k zemi, spíše se nalézá ve výšce pasu.  Okno je asi tak 100 až 200 let staré, zpuchřelé, přetřené několika vrstvami nátěru. Jeho malé části jdou otevírat všemi možnými i nemožnými směry a jsou spojeny pouze lehkou, kdysi dřevěnou konstrukcí.  Děkoval jsem moudrému člověku, který umístil tento nápis na všechna okna a zamezil tak pilnějším studentům (ti co to dokázali přeložit) v pádu na školní dvůr. Což se mohlo lehce stát při neopatrném opření nebo při prudkém otevření jedné z částí tohoto technického zázraku.

Pomalu se začali trousit studenti i studentky než byla učebna plná. Mezi posledními byl i náš učitel Daniel de Giovanni. Starší fousatý pán v krátkých kalhotách a botách stylu ala Chaplin působil milým, veselým a neškodným dojmem, do doby než promluvil. Vychrlil ze sebe rychle několik nesrozumitelných vět vysokým falsetem, zakroutil sebou jako kdyby právě prodělal srdeční zástavu a vykulil oči. V tu chvíli nebyl sám, jelikož ti co nebyli na jeho předchozí hodině je vykulili taky. Začal jsem uvažovat o tom, zda se nejedná o nějakou experimentální učební metodu, což mi po nějaké době částečně potvrdilo jeho opakované mazlení  s tabulí a následný mohutný výkřik: „Jak uznáváte autoritu?“  To nás všechny vytrhlo z letargie, protože do té doby jsme probírali pouze nudné otázky při pohovoru uchazeče o nové místo.  Tato formulace otázky nás tak zaskočila, že dámská část třídy odpovídala: „S radostí, vlídně, přívětivě, přátelsky.“ Panská část třídy zase svorně mlčela. Vzhledem k tomu, že jsem v tu chvíli byl zaměstnán studiem slovníku (hledal jsem slovo útěk a stávka) nemusel jsem odpovídat a naštěstí po několia minutách hodina skončila. Bohužel po této hodině jsem zjistil, že tento muž bude můj tzv. Main teacher. Řekl jsem si: „To se mám na co těšit. Hlavně, aby si mě neoblíbil.“

Po  15 minutové přestávce, kdy jsem do sebe hodil plechovku Coly ze školního bufetu, jsem začal hledat učebnu číslo 302. Logickou dedukcí jsem dospěl k závěru, že bude před učebnou číslo 304 a opravdu bylo tomu tak. Ve třídě již bylo několik studentů a studentek, bohužel opět jiná skupina než se kterou jsem se již setkal. Mezi všemi vynikal hubený japonec SAKAHASHI v dámském růžovém tričku s výstřihem do véčka do poloviny hrudi. Po chvilce našeho čekání přivlál mladý učitel, který rozšafnou, veselou a plynnou angličtinou zdravil všechny přítomné, hlavně SAKAHASHIHO (evidentně se už někde viděli).

Prohlásil něco o nových studentech, ukázal na mě a jednoho mého kolegu a zeptal se, odkud jsme. Já jako první briskně (asi po necelé půl minutě trapného ticha) odpověděl: „Hi I’m Jacobe. I’m from Czech Republic.” Učitel řekl: “Máte skvělé pivo a Praha je překrasné město.” Dal jsem mu za pravdu a tím se ho na chvilku zbavil. Kolega ze Švýcarska to tak jednoduché neměl, poté co učitel zjistil, odkud Erik (poslední ze jmen které řekl, ty předchozí si nepamatuji) je, použil suchý anglický humor a zeptal se ho zda mluví šesti nebo deseti jazyky. Evidentně Evropu trochu znal. Spolužák odvětil, že mluví pouze francouzsky a německy a je zde na týdenním kurzu. Chudák, tomu praskne hlava, řekl jsem si v duchu. Učitel po krátkém přivítaní ihned zostra najel na gramatiku (toto slovo je mi dodnes cizí i když se o jeho zvládnutí snažím od narození). Naštěstí  si mě opět nikdo nevšímal jak listuji slovníkem a hledám slova kterým nerozumím. Při dalším cvičení jsme měli pracovat ve dvojicích a ptát se spolužáka, kde byl a kolikrát. Ač jsem se snažil nepodařilo se mi vysvětlit spolužákovi z Keni, co jsou to hory a dostat od něj odpověď na otázku, jestli někdy lyžoval. Neznal totiž ani slovíčko Snow. Naštestí mě již za chvíli čekala poslední hodina v počítačové učebně na systému I-lab (nemá nic společného s I-phonem ani s I-podem). Hodina proběhla v poklidu, na začátku jsem se do systému přihlásil a na konci se odhlásil.

Po hodině jsem si bohužel vzpomněl, že jsem byl předchozí den vybrán mezi pár studentů, kteří byli pozváni na welcome drink a setkání s učiteli. Jelikož jsem slušně vychován, tak jsem se na recepci zeptal, kde se akce koná a vydal se do školní jídelny, kam mě poslali. Pár studentů zde již bylo. Řekl jsem si: „Fajn nebudu tu sám, uvidíme co se bude dít.“ Hlavou mi běhal milión anglických slovíček a části vět, které se nikdy nenaučím, když v tom se otevřeli dveře a z nich vykoukla učitelka Michelle držíc v náručí několik lahví vína, whisky a jiného alkoholu. Zeptala se kdo je z nás pozván na welcome drink. Nastalo hrobové ticho a nikdo ani nedýchal.

V hlavě se mi začala pomalu odvíjet scéna, jak v družném rozhovoru popíjím s profesory a čekám až přestane venku pršet. Pak scéna náhle přeskočila na moment, kdy v dešti přiopilý hledám marně pěšky cestu domů. Naštěstí ve chvíli, kdy se v mé mysli zjevil profesor  Giovanni a nabízel mi ubytovaní u sebe doma, jsem se již potichu vykrádal ze dveří školy a mizel ve větru směrem k domovu.