Somewhere in England (1.část)

Upozornění !!! Četba pouze na vlastní nebezpečí. Tento text může nevratně poškodit Vaše vnímání. Chybějící interpunkce je způsobena bojem české verze programu, ve kterém jsem příběh psal s místní lokalizací a abecedou. Při přepisu zápisků z deníku program oznámil: Upozornění, tento dokument obsahuje mnoho pravopisných a gramatických chyb, vzhledem k jejich počtu nemohl být zkontrolován. Pro kontrolu použijte speciální funkci na kartě revize. Po čtyřech letech se tedy odvažuji tyto zápisky z cesty do Manchesteru zveřejnit.

Ano, je tomu tak, vrátil jsem se do školních let a s báglem na zádech v dešti i větru každé ráno vyrážím 1,6 míle vstříc novému  vyučování. Byl jsem vyslán z práce, naučit se něco anglického jazyka a dle zážitků z této cesty i na zkušenou.

Moje první kroky z letiště vedly k zástupu taxikářů, ti se na mě naštěstí nesesypali jako vosy na bonbon a tak jsem "v klidu" řekl kam chci. Taxikář v turbanu na mě chvíli civěl, pak se probudil a něco zamumlal. Jako FUCK OFF to neznělo, tak jsem mu ukázal adresu na papíru. Řekl, že tuhle ulici nezná, tak jsem se mu snažil vysvětlit, že to není jméno ulice, ale rodiny. Najednou jako by procitl a ukázal do vozu. Nechápal jsem proč mi ukazuje na místo řidiče, ale pak mi došlo, že jsem v Anglii a vše je tu naopak. Po několika desítkách minut přátelského mlčení a komfortní  jízdy v protisměru jsme dorazili do ulice mé hostitelské rodiny. Naštěstí jsem si pamatoval, že v emailu říkali cosi o červených dveřích a popisném čísle. Červené dveře jsme našli poměrně snadno, číslo však na nich bylo jiné.

Najednou se dveře otevřely a vyšlo z nich několik mladých lidí. Pomyslel jsem si, super jsem na správném místě, zřejmě další ubytovaní studenti. Poděkoval jsem tedy taxikáři a zaplatil. Bohužel hned po první otázce jsem zjistil, že červených dveří je v ulici několik a že nejsem na správném místě. Trochu to zkazilo mou radost, ale přesunul jsem se o několik domů dál a zazvonil u čísla které bylo na lístku s adresou.

Paní Pat které domek patřil, byla milá vstřícná žena, leč bohužel pro mne mluvila naprosto cizím jazykem, kterému se zde říká angličtina. Ukázala mi můj pokoj (podobal se pokoji mé babičky) ve kterém bylo na posteli asi stopadesát polštářů a přehozů.  V pokoji mě zaujala imitace krbu, který netopí a po mém podrobnějším průzkumu jsem zjistil, že ani topit nebude. Pat mi představila ostatní spolubydlící. Studenta - soudce Fathiho z Lybie a Mamdoora ze saudské Arábie. Byli to veselí chlapíci, kteří umí anglicky tak, jako by se tu narodili. Fathi mi řekl, že mě ráno vezme do školy a s touto informací jsem šel ulehnout na své vypolstrované a polštáři obalené lože. Ráno jsem netrpělivě čekal, až si mě někdo v pokoji vyzvedne.....bohužel však Fathi zaspal. Nejdříve jsem nevěděl,  jestli to není třeba zkouška, "dostaň se první den do školy sám jak chceš a kudy chceš", ale nakonec jsem zjistil, že nikoliv. Půl hodiny jsem simuloval snídání cereálních lupínků, abych získal čas na rozmyšlenou. Naštěstí se Fathi objevil a společně jsme vyrazili do školy.

První den ve škole byl celkem fajn, hned na začátek jsme dostali reklamní letáky od různých parků, místních atrakcí a Zoo. Za úkol jsme měli vytvořit skupiny, které si měly navzájem popsat místa z letáků. Moje skupina se skládala ze Švýcara, Ekvádorce a Čecha (já). Po pár větách jsme si začali povídat o něčem uplně jiném, ale to vůbec nevadilo. Po mé první zkušenosti s tímto typem vyučování jsme se odebrali do denní místnosti s kulečníkem, bufetem atd. Po 20 min. přestávce si nás převzal Beth, pořadatel aktivit na škole (proč já tohle nedělám?). Veselý a humorný chlapík nás provedl po škole, ukázal nám možnosti i nemožnosti místních aktivit a společně jsme všichni vyrazili autobusem na 3 hodinky do centra.

Cesta byla zajímavá, jelikož celá třída se narvala do horního patra autobusu (modrý dvoupatrák) a dole neseděl nikdo. V některých zatáčkách to vypadalo, že se převrátíme a skončíme v anglickém parku mezi důchodci. Naštěstí se tak nestalo. Beth nás vzal na Piccadily garden, což bylo velké náměstí a největší autobusové nádraží v Manchesteru. Odtud jsme podnikli velký okruh pěšky přes obchodní centrum (kde jsme mále ztratili polovinu dámských účastnic), čínskou čtvrť a pasáž PRINTWORKS, kde jsou nejrůznější kluby, puby a diskotéky (něco jako Stodolní v Ostravě, tuto ulici Vám určitě později popíši). Pak jsme se vrátili do školy a podle rozřazovacího testu dostali rozvrh a učebnice.

Tešil jsem se na začátečnické lekce a postupné pronikání do tajů tohoto záludného jazyka a ouha - dostal jsem učebnice pre-intermediate. Navíc mě a pár vybraných studentů pozvali na nějaký welcome drink s profesory. V duchu jsem si říkal, že by můj systém vyplňování testu "zavři oči a něco označ" měl takový úspěch? No nic. Po rozdání učebnic a rozvrhu jsme se vydali všichni domů (dle informací od ostatních studentů mám štěstí, že bydlím nejblíž). Poměrně unaven po cestě a neustálém převlékání z trička do svetru a do bundy (v Manchesteru se mění roční období a počasí asi tak po hodině) jsem otevřel učebnici a zíral....první lekce byla o reklamních kampaních,  prvním domácím úkolem bylo připravit do konce týdne reklamní kampaň a prezentovat ji před třídou. S logem, sloganem, návrhem na televizní, rozhlasovou a novinovou reklamu, billboard atd.

Řekl jsem si: "To se snad zbláznili." Jen abych přečetl zadání úkolu, musel jsem prolistovat polovinu slovníku a oni chtějí tohle? Pak jsem dostal nápad. Vytvořím reklamní kampaň na nový jednoduchý anglický slovník pro lidi, kteří anglicky vůbec neumí a přesto se potřebují domluvit. Po první noci a několika česko-anglických snech jsem se rozhodl, že budu psát z této cesty zápisky, kdybych se zbláznil nebo se díky špatné výslovnosti už nikdy nevrátil.