Proč nejezdím autobusem na hory

Každý z nás zažil ve svém životě nějaký ten trapas. Jeden z mých největších se stal před několika lety při cestě autobusem na hory. Vyrazil jsem s partou kamarádů na prkno do Alp. Cíl byla Francie a středisko La Norma. Na prkně jsem se teprve učil, ale byl jsem schopný sjet červenou sjezdovku bez pádu. Nicméně do té doby jsem jezdil pouze na Šumavu a ta se s Alpami moc srovnávat nedá. 

Vzpomínám si, když jsem poprvé stál na prkně. Starší model z půjčovny připomínající tvarem rybu toho už hodně zažil. Pro jistotu jsem si tedy prkno nasadil hned na parkovišti u sjezdovky, abych na sjezdovce nehrál divadýlko. Dotáhl jsem vázání a zkusil vyskočit na haldu sněhu oddělující sjezdovku od parkoviště. Šlo to snadno, než jsem při druhém odrazu zjistil, že mám sice na nohou boty i vázání, ale prkno zůstalo na stejném místě, kde jsem si ho nasadil. Šrouby trčely z vázání na mých nohou a prkno bylo plné děr, jak se ti přede mnou snažili je vrátit zpět, kam patří. Po několika pokusech se nám podařilo šrouby do prkna upevnit a mohl jsem již bez problémů jít trénovat na sjezdovku.

Tentokrát jsem však měl úplně nové prkno, kde se tohle nemohlo stát. Stáli jsme v hloučku na místě, kde nás měl vyzvednout autobus a řešili, jak to bude v Alpách vypadat a jak dlouhá bude cesta. Za chvíli přijela nová Karosa a usměvavá delegátka nám oznámila, že autobus má lůžkovou úpravu. Díky tomu bude cesta komfortní a všichni se vyspíme. To jsem ještě netušil, co za odpočinek mě čeká. Nálada v autobuse byla veselá, hráli jsme karty a vyprávěli si různé historky z cest, bez problémů jsme projeli hranice a vše vypadalo v pořádku. Po několikahodinové jízdě nám delegátka oznámila, že za pár minut zastavíme, aby bylo možné autobus upravit do lůžkové úpravy.

Zastavili jsme na čerpací stanici, kde všichni museli vystoupit, řidič nás nechal venku a zavřel dveře. Z autobusu se začalo ozývat skřípání, vrzání a série dutých ran, jako když za dveřmi někdo do něčeho tluče velkým kladivem. Netrvalo to ani patnáct minut a řidič vylezl zpocený z autobusu se slovy: „Konečně to je hotový.“ Všichni dychtivě nalezli do autobusu a hledali svá sedadla. Jenže sedadla tam nebyla. Tedy byla, ale vypadala už úplně jinak, po obou stranách autobusu z nich byly složené dvě rovné palandy, které se táhly od začátku až ke konci. Nikdo si nevěděl moc rady, jak se na téhle posteli spí, když , kde je konec a začátek.

Naštěstí nám to delegátka vysvětlila: „Lehněte si tam, kde jste měli svá místa.“ Pořád mi nešlo do hlavy, jak se vejdeme vleže do prostoru, kam jsme se skoro nevešli ani vsedě. Na můj dotaz: „Kam dám nohy.“ Odpověděla: „Natáhněte si je před sebe, ti co seděli před vámi, budou mít své nohy proti Vám. U Vaší hlavy, budou mít zase hlavu ti, co seděli za Vámi.“ Byla to velmi zajímavá lidská stavebnice, trochu mi to připomínalo „Dvoušroubovici DNA“ z legendárního animovaného seriálu „Byl jednou jeden život“.

Po chvíli jsme se konečně všichni naskládali na palandy a autobus mohl vyrazit z parkoviště. Po první zatáčce něco klaplo a část „postele“ s kamarádem nade mnou se uvolnila. Její konec dopadl na mé holeně.  Pocítil jsem prudkou bolest. Dala se srovnat jen s tím, když Vám na kole sklouzne noha ze šlapky a ta se Vám zakousne do stejného místa. Nohy jsem cítil, tedy cit v nich, takže přeražené nebyly. Určitě chápete, že po této zkušenosti i když se podařilo sedadlo opět zajistit, jsem již ztratil veškerou chut pokoušet se o spánek.

Vzal jsem si tedy žvýkačku a přemýšlel, jak vydržím až do rána na tomhle místě připomínajícím galeje. Po hodině klidné jízdy se mi začaly klížit oči. Pro jistotu jsem potmě vyndal žvýkačku z úst, abych se nezadusil ve spánku. Zabalil jsem ji do kapesníku, který jsem vložil do kapsy. Rozepnul jsem si trochu kalhoty, aby mě netlačily a po chvilce usnul. Nespal jsem moc klidně, pořád jsem se převaloval (hlavně v zatáčkách). K ránu mě probudilo ostré světlo v autobuse a hlas delegátky, že budeme zastavovat, abychom z paland udělali zase sedadla. Venku byla ještě tma a na čerpací stanici kde jsme zastavili pořádná zima a spousta sněhu.

Nasadil jsem si boty a rozespalý jsem se soukal uličkou v autobuse ven. Všichni na mě koukali a někteří se i začali nahlas smát, nechápal jsem proč. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, ale když jsem se konečně dostal ven, začal jsem zjištovat co není v pořádku. Podíval jsem se na své kalhoty a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Nejenže jsem si je zapomněl zapnout, ale při mém nočním převalování se nějakým záhadným způsobem dostala žvýkačka z kapesníku a kapsy ven. Bohužel se dostala přímo na mé kalhoty a to přesně tam, kde je rozkrok. Díky mému nočnímu převalování se doslova rozpatlala tak, že vzniklá skvrna se zbytky žvýkačky vypadala jako něco úplně jiného.

Hlavou mi proběhla myšlenka, že se do autobusu už nikdy nevrátím a radši zahynu někde v závěji. Usilovně jsem přemýšlel jak se žvýkačky na kalhotách zbavit. Rychle jsem vběhl na pánský záchod do kabinky. Snažil jsem se toaletním papírem a rychlým třením látky o sebe dostat žvýkačku dolů. Bohužel díky nízké zástěně umístěné ve vzduchu, bylo vše slyšet a částečně byly vidět i mé pohyby při pokusu zbavit se prokleté žvýkačky. Pozdě jsem si uvědomil, že pro příchozí, kteří nevidí oblast, kterou jsem se snažil vyčistit, znamená má činnost jediné. On sem snad šel dodělat to, co v autobuse nestihl.

Když mi to došlo, myslel jsem na to, že se z kabinky radši protáhnu záchodovou trubkou než, abych vylezl ven a nastoupil do autobusu. Přemýšlel jsem co teď, náhradní kalhoty mám dole v kufru, tam se nedostanu a z autobusu mě skoro všichni viděli. Sebral jsem tedy všechnu svou odvahu a prošel mezi účastníky zájezdu doprovázen jejich pohledy až na své místo. Naštěstí na sedadle na mě nebylo tolik vidět a po chvilce zájem o mě opadl. Jen můj kamarád se divil, proč mu nechci půjčit svůj časopis, který mám na klíně, když ho nečtu.