Proč jsem neuspokojil žádnou ženu (4.část)

Z předchozích dílů by se mohlo zdát, že se mi nikdy nepodařilo seznámit s dívkou a navázat s ní bližší vztah. Nebylo tomu tak vždy. Bohužel se mi však pokaždé, podařilo úspěšný začátek něčím „zazdít“. Jako na tzv. „ozdravovně“ ve Vrchlabí, kam jsme se jeli léčit horským vzduchem a tunou palačinek, abychom se zbavili městského smogu. Mezi děvčaty se mi tenkrát líbila dívka z Chrudimi. Vyráběl jsem jí a psal zamilované vzkazy, které po několika dnech začala opětovat. Bohužel naši nadějnou lásku přerušila spálová angína, která mě poslala do exilu v podobě místní nemocnice. To jsem však ještě vůbec netušil, co je to rýmička.

Mé pokusy o vztah na střední škole i po ní již vypadaly zcela jinak. Vinu na tom dost často nesl alkohol, se kterým jsme v té době opravdu neuměli zacházet. Obvzlášť o prázdninách kdy jsme prožívali letní lásky a jezdili na kolech k místnímu lomu, kde kluci skákali do vody z několikametrové skály. Věděl jsem, že se to holkám líbí, ale něco mě vždy donutilo se při rozeběhu zastavit a neskočit. Víte asi jak tyhle pokusy u holek dopadly. Až jednou, kdy jsem chytře v místním obchodě koupil "šampaňské" a vezl ho na nosiči 4 kilometry k lomu, jsem ze skály skočil. Ještě předtím však tlak vzniklý jízdou na kole, vystřelil špunt samovolně z lahve nad mé oko. Za chvíli jsem měl jedno oko jako mončičák, dnešní děti už asi tuhle hračku neznají, ale my ji milovali a byl to velkej hit. I přes moje zranění se všichni lahve chopili a za chvíli sluníčko i alkohol udělaly své. Přesně v tu chvíli jsem dostal vtipný nápad hodit kamarádovi boty do lomu. Nějak mi nedošlo, že čínské kecky nebudou plavat. Po dopadu na hladinu se začaly boty rychle potápět. Na nic jsem nečekal a z obávané skály skočil ukázkového placáka rovnou do lomu. Ačkoliv jsem byl posilněn alkoholem, nepotopil jsem se více jak půl metru a vypadal spíše jako nemotorná kachna. Boty se vzdalovaly směrem ke dnu a já tušil, že dnes rozhodně nikoho neuspokojím.

Naštěstí některé velmi nebezpečné druhy alkoholu jsem přestal poměrně brzo pít, jako například hopsinku, která v té době zakoupena ve správný okamžik mohla znamenat snadnější cestu k ženskému srdci. Alespoň to tak na některých diskotékách vypadalo. S tou jsem nadobro přestal poté, co jsme na místním hřišti dělali oheň a basu piv doplnili o láhev tohoto broskvového moku. Vše jsme do uhašení ohně zdárně vypili. Jenže už po cestě k chatě, kde jsme všichni spali, mi bylo dost špatně. Potácel jsem se do kopce a co chvíli "křičel" do trávy. Tím jsem zabil samozřejmě pro ten večer možnost seznámení s opačným pohlavím. To nejhorší však mělo ještě přijít. Ráno nás probudil v chatě podivný zápach, podíval jsem se na kamarádku co spala vedle kamaráda a nestačil se divit. Někomu se evidentně udělalo v noci špatně a nedostal se z chaty ven. Najednou se kamarád probudil s nepřítomným výrazem a řekl: "To byl sen, zdálo se mi, že jsem v noci vyblil tu včerejší smaženici, protože se mi nepodařilo v noci odemknout." Ačkoli to v chatě vypadalo, že tam vybuchla nějaká biologická zbraň, všichni jsme se začali smát. O dost méně jsem se smál já, když jsem po několika minutách drhnul kazetový magnetofon svých rodičů pod místní vodní pumpou. Od toho dne jsem však již hopsinku neochutnal.

O dost lépe vzpomínám na koncert skupiny Mnága a Ždorp v Poli. Nebyl to fesťák v přírodě, jak by se mohlo zdát, ale vesnická zábava ve vesnici, která se tak jmenovala. Byla to tenkrát velká událost, většina holek z téhle kapely byla uplně vedle.  Obyčejní smrtelníci jako my byli většinu večera až na druhé koleji. Jeden náš kamarád byl celý večer ve stejném stadiu euforie jako holky. Nevím jak to dokázal, ale najednou jsme seděli po koncertě s kapelou, všichni u jednoho stolu. Byl to fajn večer, na který dodnes rád vzpomínám, obvzlášt když se snažil kamarád přemluvit Petra Fialu, aby mu podepsal tričko a pak v něm chodil celý měsíc.

Díky tomu, že jsem seděli s kapelou však o nás děvčata začala najednou jevit zájem. Z ničeho nic jsem uslyšel něco co jsem do té doby ještě slýchával jen ve filmech. Představte si, že se zjeví fata morgana v podobě dvou děvčat, která se Vás ptají: „Šel by si se s námi na chvíli projít?“. Samozřejmě jsem hned blbě odpověděl „Já?“. Není se čemu divit, protože do té doby jsem občas slyšel jen „Pojď ven a sundej si brejle“ a to uplně v jiném tónu. Na něco takového jsem zkrátka nebyl připraven. „Ano ty“, dál jsem nepřemýšlel a vyhrkl „Jasně moc rád“. Vyšli jsme ze statku a dali se polní cestou směrem z vesnice. Hovor se nejdříve točil kolem kapely a otázky typu „Ty se s nima fakt znáš“ a „Mohl by jsi nás seznámit“ se postupně měnily v jiná témata. Hlavně to bylo tím, jak do děvčat mizela lahev vína, kterou si sebou nesli.

Nakonec jsme došli pomalu až k velkému seníku. Vzpomněl jsem si, jak jsme jako malé děti skákali mezi balíky slámy a navrhl jim, ať to zkusíme. Vrhli jsme se s nadšením potmě na balíky a kutáleli se a padali do všech stran. Najednou jsme všichni tři leželi na zádech vedle sebe a hlasitě oddechovali. Dívali jsme se na hvězdy a začali si o nich povídat. Čas jako by se v tu chvíli zastavil. Když tu náhle jedna z dívek řekla „a co budeme dělat ted?“ "Teď si dáme Deli" ne, to jsem nemohl říct, protože v té době ještě reklama na Deli neexistovala. Slyšel jsem jak moje ústa říkají „Teď Vám budu vyprávět pohádku.“ byl jsem opravdu nesmělý. Chvíli se na mě dívaly jako bych spadl z těch hvězd, ale pak obě řekly „jé tak vyprávěj“. Tak jsem začal vyprávět pohádku, která mě právě napadla, až  nakonec obě usnuly na mých ramenou. Já se díval na hvězdy, mé tělo a srdce se mezi sebou hádaly a můj mozek přemýšlel, proč jsem nikdy neuspokojil žádnou ženu.