Období na střední škole bylo vskutku velmi zajímavé. Když jsem zjistil, že jako romantik žádnou vysněnou princeznu nenajdu, pokoušel jsem se o roli drsňáka, kterou jsem již zmínil v prvním díle tohoto příběhu. V té době jsem provozoval mnoho aktivit, hru na klávesy, hudbu, tanec, kreslení, čtení knih, kino a jízdu na kole, které se však ukázaly jako nevhodné pro mou novou roli a úspěch u žen.
Z počátku jsem si myslel, že k nové roli bude stačit můj odpor k autoritám a řádu, který jsem měl již od raného dětství. Vždy jsem přemýšlel, proč to má být tak jak někdo řekl a nemůže to být jinak, nebo proč není možné se o jiných možnostech alespoň bavit. Díky tomu jsem sbíral ve škole poznámky jak na běžícím pásu a rodiče občas doháněl k šílenství. Zajímavé bylo, že většinou „neuspokojeny“ mým chováním byly paní učitelky i když se jim dnes zas tak nedivím. Tenkrát jsem však nechápal, proč třeba to, že jsem psal diktát do kruhové spirály místo do řádků automaticky znamenalo „za pět“. Přitom jsem jen zkoušel, jak to bude vypadat a zda se mi do ní celý diktát vejde.
Na střední škole jsem zase velmi často „neuspokojoval“ svoji učitelku na tělocvik, například když jsem se v polovině sprintu na 100 metrů rozhodl, že zbytek dojdu i přesto, že na mě křičela, že mám výborný čas. Jednou jsem zase před její hodinou nestihl o přestávce sníst nanuk, který jsem si koupil ve školním bufetu. Při nástupu si učitelka všimla, že cosi tajně pojídám a vyzvala mě, abych předstoupil před třídu. Nařídila mi, abych okamžitě nanuk vyhodil do popelnice a zařadil se. Došel jsem sice k popelnici, ale místo hodu do popelnice jsem nanukem vší silou mrštil o zem. Učitelka zařvala ať jdu k panu řediteli . Šel jsem do kanceláře, vylíčil co se stalo a čekal co se bude dít. Byl to moudrý muž řekl, že paní učitelka má hodně žáků, hodně starostí a je sice prudší povahy, ale myslí to dobře. Nakonec se mě zeptal, jaké navrhuji v této situaci řešení. Podíval jsem se na něj a řekl: „půjdu za paní učitelkou a omluvím se jí“. Omluva sice paní učitelku neuspokojila, jelikož jsem po zbytek hodiny musel dělat sklapovačky, ale ředitelův přístup mě už tenkrát potvrdil, že vše je jen o lidech.
Jak se zdálo, naše škola nebyla svobodomyslným rytířům ani lásce nakloněna, v naší třídě jsme sice měli jednu dívku, ale ta sebe sama pasovala do role třídní encyklopedie. Byla hodná, ale nosila brýle stejně jako já. V té době to bohužel módní doplněk nebyl a HIPSTER styl ještě neexistoval. Někteří rodiče se však každý den, tím co jsme na sobě nosili,velmi snažili o jeho založení.
Nezbývalo tmi nic jiného než získat svou vyvolenou v jiných vodách. Začal jsem tedy navštěvovat diskotéky i rockové kluby a občas vyrazil na místní zábavu. Většinu času jsem však proseděl s kamarády u stolu, protože se mi nějak nezdál ten tanec „pogo“. Nespatřoval jsem v něm nic kreativního, ačkoliv někteří tanečníci se svojí „choreografií“ blížili až k brazilskému bojovému umění Capoeira, které bylo v té době naprosto neznámé. Také mě pokaždé někdo předběhl, když se mi zalíbila některá z dívek. Když už se mi podařilo se s ní seznámit, ukázalo se, že již rytíře má a většinou byl nedaleko. Role drsňáka prostě nezabírala, protože jsem jím nebyl, ačkoliv jsem měl drsnou muziku rád.
To na diskotékách jsem problém s tancem neměl i když jsem vždy tančil až po několika pivech, jelikož až potom jsem ztratil ostych ukázat svůj doma vypilovaný „break dance“ s různými vychytávkami, jako byla otočka na stěně sálu, kvůli které mě jednou z diskotéky vyhodili, ale o tom bude až další díl.
