Příběh ze skříně

            Již delší dobu jsem řešil, že potřebuji pracovnu. Místo kde Vás nikdo neruší, kde můžete sami tvořit, nebo si přečíst oblíbenou knihu či časopis, nebo kde můžete cestovat časem mezi fotkami a vzpomínkami. Obdobu domečku, který jsme si kdysi dělali z velké deky přehozené přes jídelní stůl a zatěžkané knihami. I to by mi stačilo, pokud bych se tam dokázal ukrýt na víc než 5 minut před svojí tříletou dcerou a tak začal příběh ze skříně.

Pracovna ve skříni, kde vznikl tento příbeh.Jakub Kadlec

Dnešek začal jako každý jiný víkendový den. Ačkoliv nemusím nikam vstávat, trocha delšího spánku mi nebyla dopřána. Okolo půl čtvrté se z dětského pokoje ozval křik: „tati já neunesu peřinu, pojď mi pomoc“ rodičovský autopilot mě potmě zvedl z postele, vzal jsem dcery deku a se zalepenýma očima se sunul zpět. Než jsem jí stačil přikrýt, zabrala půlku postele, můj polštář a s brekem se dožadovala „pejskovýho polštáře“, který zapomněla ve svém pokoji.

 Vyrazil jsem potmě na dobrodružnou výpravu do džungle plyšáků, legových kostiček a bohužel i plastových míčků. Přísahal bych, že večer byl pokoj uklizený a žádné hračky na zemi nebyli. S tímto přesvědčením jsem  vyrazil hledat polštář. Po prvním kroku se mi do chodidla zakousl malý plastový krokodýl, abych vyrovnal rovnováhu udělal jsem další krok, bohužel rovnou mezi několik kostek lega.

To už jsem balancoval tak, že jsem se potřeboval něčeho zachytit. Bohužel stanový domeček, který jsem nahmatal, moji váhu neudržel a já se zřítil obličejem na stěnu. Na té jsem, díky lampě před domem a škvíry v žaluziích, stačil zahlédnout pařezovou chaloupku, od které se odrazil můj obličej zpět do pokoje. Naštěstí jsem padl na koberec přesně do míst, kde ležel „ pejskový polštář“.

Byla mi dopřána asi hodina „spánku“, kdy jsem ležel na úzkém kraji postele, zapříčen ramenem o noční stolek, který mě držel před pádem na zem. Najednou se začalo ozývat známé „tati vstávej, vstávej“ Tak rád bych tento pokřik slyšel v týdnu, abych ušetřil baterii mobilního telefonu  a stihl každodenní výpravu do školky, jenže jak už to tak bývá, dětský budík funguje zásadně jen o víkendu.

Po několika pokřicích jsem přemohl spánek  a vyrazil směr obývací pokoj, vytvořit snídani, zlikvidovat nádobí a pustit studio kamarád. To mě na necelou hodinu zachránilo od šílenství a v hlavě se mi začal rodit plán na vybudování soukromého úkrytu v bytě. Kdysi jsem se pokoušel si takový úkryt vybudovat, ale bohužel není možné strávit celý den na záchodě nebo balkóně. V ložnici už jsem se zamknout nemohl, protože to dcera okoukala a jednou se tam zamkla sama. Pár hodin to trvalo než pochopila, že klíč se dá otočit i opačným směrem.

V hlavě se mi rodil plán, který dostal konkrétní a šílený rozměr až ve chvíli kdy holky vyrazili na nákup. Vrhl jsem se do šatny, kde jsou mé věci a věci na cestování a na sport a začal jednat. Bundy, helmy a košile jsem přesunul na druhou stranu, polovinu šatny jsem vynesl do předsíně, odšrouboval jednu polici, tu umístil na rozkládací stůl a vytvořil si tak pracovnu připomínající japonský minibyt.

Měl jsem velkou radost z tohoto malého hrdinského činu v době, která pro nás všechny byla tak těžká. Těšil jsem se až večer zasednu ve své nové pracovně a začnu psát, ještě jsem však nevěděl o čem to tentokrát bude. V tom mi volala sestra, zda by jsme šli do kina na báječný film, který se jmenoval „Lásky čas“. Vzhledem k tomu, že doporučení mé sestry bývají lepší, než leckterý kulturní program souhlasil jsem. Hlavní zápletka, kdy otec sděluje synovi tajemství o  cestování časem pomocí skříně, ze začátku nenasvědčovala, že půjde o kvalitní dílo. Film však byl úžasný, včetně hudby, hereckých výkonů i dialogů, byl to jeden z těch filmů, na které se můžete dívat stále znovu a znovu.

Film, díky kterému si budete užívat každý den Vašeho života. Díky kterému můžete jako já, objevit jak je život krásný i v těch nejtěžších chvílích. Stačí jen prožívat maličkosti každého dne, někdy s úsměvem a někdy s pláčem, ale s lidmi které máte rádi. Nemyslete na to, co Vás čeká, nebo co bylo, protože i když si myslíte, že pondělí je ten nejhorší den v týdnu, je to jen na Vás, zda bude tím nejkrásnějším.

Proto se zítra ráno opět vydám jako James Bond potmě mezi hračky v dětském pokoji pro „pejskový polštář“. Protože úsměv na tváři mé dcery a její  krásné maminky za to stojí. Co se stane dál? Kdo ví, ale o tom už bude další příběh ze šatní skříně.