Po výletu jsem konečně vyrazil k oceánu. Nechápal jsem, proč je většina studentů ve školním bazénu místo na pláži, která má úplně jinou atmosféru. Sice jsem zaslechl, že se tu a tam ve vodě objeví žraloci, ale znáte to, my Češi nikdy varování neposloucháme. Miami Beach byla taková jakou jsem si ji představoval, bílý písek, pár lidí, drobné vlny a Board Walk kolem pláže mizící v nedohlednu.
Po výletu jsem konečně vyrazil k oceánu. Nechápal jsem, proč je většina studentů ve školním bazénu místo na pláži, která má úplně jinou atmosféru. Sice jsem zaslechl, že se tu a tam ve vodě objeví žraloci, ale znáte to, my Češi nikdy varování neposloucháme. Miami Beach byla přesně taková jakou jsem si ji představoval, bílý písek, pár lidí, drobné vlny a Board Walk kolem pláže mizící v nedohlednu.
Voda v oceánu byla jako kafe a kdyby mi kolem nohy neproplula skoro metrová ryba, koupal bych se určitě déle než patnáct minut. Přece jen je to trochu jiný pocit než když Vám o nohu zavadí kapr v rybníce. Pro jistotu jsem raději o svém zážitku nikoho neinformoval. Po příjemné koupeli jsem se vydal zpět do školy a rozhodl se aktivně podpořit klub sabotérů klimatizací.
Je to neorganizovaná skupina studentů, která bojuje s učiteli tím, že tajně vypíná klimatizace v různých prostorách školy. Díky této aktivitě se nám občas podaří zvýšit teplotu ze 16 stupňů na krásných 18. Budova je vůbec dost zábavná, takový neovladatelný organismus. Já bydlím v 7 patře a radši chodím po schodech, protože dost často je slyšet naléhavé 15 minutové zvonění z výtahu ve kterém někdo uvíznul. Pak i bušení a kopání do dveří. Údržbář většinou spí dole v lobby do doby než ho hluk probudí.
Zajímal mě noční život v Miami, vyhlášené party, kluby a tak. A tak jsme se za tímto účelem sešli večer před školou. Oblečení jsem moc neřešil, flip-flopy (žabky), šortky a tričko jako vždy. Čekali jsme na ostatní a já nechápal, proč jim to tak dlouho trvá. Pak se kolem nás začaly rojit studentky v neskutečných večerních šatech. Vypadalo to, jako kdyby šly na předávání Oskarů nebo měly potkat v klubu známý hokejový tým. Nedalo mi to a zeptal jsem se na jakou party to jdou. S překvapením jsem zjistil, že jdou na party na pláži. Představil jsem si party na které jsem byl v Rio de Janeiru. Byly tam stovky tisíc lidí, kteří tančili za projíždějícími kamiony ze kterých duněla hudba.
Konečně jsme se s přáteli všichni sešli. Junmi a Regina prohodily pár vět, kterým nikdo z nás nerozuměl, což nebylo nic divného. Naše skupinka složená z Čecha, Itala, Němce, Korejek a Rusky mezi sebou hovořila zvláštním druhem angličtiny. Naštěstí náš německý kamarád nás stále opravoval. Díky němu už jsem po dvou dnech neříkal věty typu. „Co plán vy měli dnes večer a proč kde se sejít?“ Zjistil jsem, že nejčastěji používaná slova při improvizaci angličtiny jsou: WHAT, SO, REALLY a když už jste v koncích řeknete jen SEE YOU LATER. Vyrazili jsme tedy od školy směrem po Collins Avenue.
Na rohu byl obchod na kterém zářil výrazný nápis LIQUERS. Z tohoto obchodu vycházeli studenti a v ruce vždy drželi černou igelitovou tašku, nechápal jsem proč, ale brzy jsem to měl zjistit. Vešli jsme do obchodu s tím, že si koupíme pár piv a na pláži pak v nějakém stánku další. Výběr měli celkem slušný, i když to vypadalo, že je obchod spíš zaměřen na vodku. Koupili jsme na zkoušku americký BUDWEISER. Když došlo na placení, nastal problém. Nepřišlo mi divné platit stodolarovou, ale prodavač si mě začal nedůvěřivě prohlížet a provádět s bankovkou různé testy.
Vypadalo to, že dojde i na chemický rozbor, ale nakonec uznal, že je pravá a nahodil americký úsměv. Obratně vzal mé dvě piva a dal je papírového sáčku, kamarádi si jich koupili víc, takže dostali černou igelitku. Prodavač nám vysvětlil, že na veřejnosti prostě alkohol pít nesmíme tak se to řeší tímto způsobem. Vyšli jsme ven na ulici. Mají to vymyšlené dobře, s plechovkou piva by si Vás nikdo nevšiml, ale s velkým pytlíkem a černou igelitkou pohledům ostatních neuniknete. Pomalu jsme dorazili na pláž kde se velmi potichu ozývala hudba a smích.
