Jízdu kolem ostrovů v Miami, na nichž jsou vily celebrit jako je 50 cent, Snoopy Dog, Ricky Martin a další komentoval náš řidič Viktor větami typu: "Zde bydlel ještě když žil, sem se přestěhoval a pak umřel, jedeme k němu na návštěvu, ale asi není doma."
Vila v Miami před kterou byl zastřelen Gianni Versace. Nejzajímavější je však interiér a vybavení.Jakub Kadlec
Na jeden z ostrovů jsme odbočili a zde předvedl náš řidič své vrcholné číslo. Nejdříve nám pološeptem řekl, že teď udělá něco co se nesmí. Objel takový malý ostrůvek před luxusní vilou a rychle projel těsně kolem vrat. Na retardéru před vraty nechal málem výfuk a rychle zatočil za roh kde zastavil skryt vysokou zdí. Nechápali jsme proč to udělal a tak nám vysvětlil, že to byla vila velmi známe osobnosti a že to se opravdu dělat nesmí. Pomyslel jsem si, že Američané mají dost divný smysl pro humor a vzpomněl si na jednu scéńu s Pavlem Liškou z filmu Pupendo.
Pomalu jsme vjížděli do chudinské čtvrti, kde místo milionu dolarů dáte za domek jen 15 tisíc. Domky nevypadaly o moc horší než některé naše podnikatelské baroko, nicméně někde ten háček s cenou být musel. Nemohl jsem na to přijít až nám Viktor ukázal místní hřbitov, který byl hned naproti domkům. Místo hrobů zde byly kamenné rakve položené přímo na trávníku, ideální pro natáčení nějakého hororu. Viktor se nás zeptal, jestli pak víme proč nemají hroby. Nikdo nevěděl a tak nám opět pološeptem řekl, že to je proto, že tam nemají kanalizaci a občas jsou tam menší povodně. Takže nezakopávají mrtvé do země, ale řeší to tímto způsobem. Představoval jsem si, co se asi děje s tělem uvnitř vzhledem k celoročnímu sluníčku a myslel na to zda tam nějaká těla vůbec jsou. Taky mě zajímalo zda ty rakve při povodních zvedají, ale to už jsem se nedozvěděl.
Mezitím jsme mířili k nejdražšímu hotelu ve městě a spolužačka Junmi spolu s kamarádkou Reginou (tuhle přezdívku jsme jí dali, protože její pravé jméno neumíme vyslovit, něco jako "šchaunechši chae") se mě snažily na něco zeptat. Po chvíli jsem zjistil, že nemluví korejsky, ale anglicky a zmohl jsem se jen na své oblíbené: "What?" Když viděly, že to nemá cenu, nechaly mě na pokoji. Řidič vyprávěl zrovna nějakou veselou historku o homosexuálech a prokládal ji šovinistickými narážkami, zřejmě mu to přišlo zábavné. Evidentně byl frustrován svým věkem a ačkoliv se snažil působit světácky, styl Indiana Jonese smíchaný s princem Všudybylem bohužel na spolužačky nezabíral.
Po několika "humorných" historkách nás vzal do kubanské čtvrti na místo zvané Little Havana, kde jsme navštívili malý obchůdek se suvenýry. Jeho známý připomínající rastamana odněkud z Jamaicy nám připravil extrémně malou kávu (bohužel jméno jsem po jejím požití zapomněl). Načež nám řekl, že po ní nebudeme tři dny spát. Měl skoro pravdu, protože po zkušenostech s americkou kávou, která připomíná hnědou vodu, nám tenhle horký drink, pěkně rozhodil žabky na nohou. Jestli jsem už někdy prodělal infarkt, tak to byl slabý odvar toho co se mnou udělal tenhle nápoj. Italové z naší skupinky ihned ocenili jeho sílu a zpáteční cesta se nesla v duchu konverzace co to s kým udělalo.
