My Ami (2.část)

První noc v mém novém příbytku v Miami proběhla celkem normálně. Moc jsem se sice nevyspal, jelikož jsem se snažil celou noc nechrápat. Také mě občas vzbudil start klimatizace, který by mohl simulovat zvuk menšího dopravního letadla. Ráno jsem promnul oči, hodil na sebe plážové oblečení a vyrazil na sraz dole v Lobby.

Pláž u naší skoly na Miami BeachJakub Kadlec

Lobby je taková hlavní křižovatka budovy kde se setkávají všichni studenti, Je tu také recepce s ochrankou. Dva ostří hoši v důchodovém věku vás při každém příchodu kontrolují a pokud nemáte školní ID kartu nebo máte u sebe alkohol nepustí Vás dovnitř. Prohledají vás od hlavy k patě a když máte žabky plné písku z pláže musíte si je před školou vysypat. Zde dostala známá věta "jdu ven s pískem" úplně jiný význam.

S alkoholem jsme měli zkušenost hned první den. Nic zlého netuše jsme se každý hrnuli do školy se svojí Coronou, což pro standardního čecha není ani alkohol a ochranka nás hned zastavila. Vysvětlili nám, že nemůžeme nosit alkohol do školy, do pokoje, nesmíme ho pít okolo školy, na pláži ani na ulici. Připadali jsme si jako největší odpad společnosti a Miami najednou ztratilo něco ze svého kouzla bájného ráje. Nicméně jsme na protest své mexické pivo vypili hned za školou, přímo pod kamerou ochranky.

Dnes jsme se po schůzce v lobby přesunuli do jídelny. Přivítala nás zaměstnankyně školy a začala něco málo přes hodinu vysvětlovat co všechno studenti nesmí a za co nás vyhodí ze školy. Svoji pozitivní řeč dokončila prezentací v powerpointu . Tématem bylo, co se stane když budeme svačit na pokoji a nebudeme uklízet. Prý budeme mít návštěvníky. Nejednalo se o úklidovou kontrolu jako na táboře, ale o šváby.

Z prezentace jsem se dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Například jsem do té doby nevěděl, že příjemná mexická písnička "La cucaracha" ve svém názvu skrývá tohoto brouka. Napadlo mě, že "The cockroach" by mohla být docela drsná přezdívka. Sám bych jí však nechtěl. Učitelka nás chtěla uklidnit a tak nám řekla, že když uvidíme jednoho nebo dva, že se nic neděje, to je prý normální. Po téhle prezentaci se mi už do bageterie kam jsme chtěli jít na oběd moc nechtělo, ale nakonec hlad zvítězil.

Bageterii, která byla nedaleko školy jsme našli snadno. Bohužel možnost výběru z desítky druhů ingrediencí, u nichž nevíte jak vyslovit jejich název, vás staví do role plagiátora předchozích objednávek. Pokud se tedy chcete najíst a je někdo před Vámi. Použil jsem k objednání systém "já chci to samé", jen jsem šel do rizika u krásně vypadajícího masa, které si zákazník přede mnou neobjednal. Pokusil jsem se přinutit prodavačku, aby maso na mojí bagetu dostala. Bohužel jsem netušil, že zde něčemu co připomíná plátky rostbeefu říkají jednoduše steak. I když jsem přimhouřil oči jako mé korejské spolužačky pořád jsem v tom ten steak neviděl.

Při objednávce pití jsem opět narazil na problém, poučen z předchozích cest jsem sice náhlasil, že chci COKE, bohužel opět nevěděli co chci. Útrpně jsem to musel několikrát opakovat až do doby kdy jsem to vzdal a řekl WATER. Zaplatil jsem a odnesl si svůj oběd ke stolu. Bageta byla opravdu dobrá a byl jsem rád, že jsem měl tác. Po prvním lahodném zakousnutí totiž její náplň vystřelila na druhé straně skrz papírový pytlík na tác tak, že to vypadalo, že si na něm chystám náplň do tortilly. Samozřejmě, že se spolužáci začali hned smát, což mělo za následek, že se všichni otočili. Naštestí jsem měl ubrousek, takže se mi postupně podařilo bagetu rekonstruovat i s částí náplně. Po obědě nás čekala City Tour po Miami a já se modlil ať se už nic horšího nepřihodí.

Náš malý výlet začal před naší školou, kde jsme se nejdříve seznámili s rozverným řidičem Viktorem. Evidentně to nebyl rodilý Američan. Vypadal jako mladší Pan Burns z kresleného seriálu The Simpsons. Svůj výklad začal tím, že se nás každého zeptal z jaké země jsme a vybalil na nás asi 12 různých jazyků. Já jsem ho opět překvapil, jelikož česky neuměl.