Cítil jsem na zádech, že vajíčka v baťohu zřejmě nevydržela můj sprint na vlak. I přesto jsem ženě za okénkem, řekl z posledních sil kam chci. „Jede Vám to za 52 minut, teď to odjelo.“ oznámila mi pobaveným hlasem.
Nehnul jsem ani brvou a začal si broukat „ujel mi vlak i poslední metro…“ z posledního hitu Xindla X a mířil podchodem na nástupiště. Přemýšlel jsem nad tím, jak oddělím vajíčka od zbytku nákupu. Připomnělo mi to můj vztah. Spousta snahy, úsilí, času a nakonec mi to taky ujelo a já zůstal sám, bez domova s rozmačkanými vejci. Tedy těmi v baťohu.
Poté co se mi podařilo zachránit větší část nákupu, jsem začal cítit, jak mi svěží vzduch na nástupišti pomalu dodává energii. Docela jsem ji potřeboval, měl jsem za sebou 12 hodinovou směnu v práci, 3 kilometry pěšky z obchodu na nádraží a před sebou ještě další 4 hodiny práce na počítači. Nic z toho mi nevadilo, Řím taky nepostavili za 3 dny, jen ta energie a láska mi žalostně chyběly. I když věřím, stejně jako Thórbergur Thórdarson ve své knize Kameny mluví, že ty nejzajímavější příběhy a zážitky vznikají z nedostatku, dnes to bylo jiné.
Jak jsem tak seděl na nádražní lavičce, vzpomněl jsem si na cestu z Paříže do Ženevy. Bylo mi tenkrát 15 let a jel jsem s rodiči, kteří si zde chtěli koupit ojeté rodinné auto. Málem jsme však odjeli nejmenším mikrobusem na světě značky Suzuki, který vypadal, že se při vyšší rychlosti v zatáčce převrátí. Auto bylo dle tvrzení prodejce pro 6 lidí, ale dopředu se vešel s obtížemi jen táta. Nakonec z této výhodné koupě sešlo a my jsme po celém dni chození k večeru objevili krásný vůz značky Renault. Vzhledem k pokročilé hodině nám auto i potřebné dokumenty pro převoz mohli předat až ráno a my tak zůstali bez střechy nad hlavou s penězi jen na cestu.
Naši tedy rozhodli, že počkáme na nádraží. Prohlásil jsem, že na nádraží spát rozhodně nebudu.Už tak jsem se cítil občas trapně, že musím cestovat s rodiči a ještě spát jako bezdomovec na nádraží. Vůbec mě neposlouchali a usadili se na lavičce v hale, pohodlně se opřeli o batohy a usnuli. Já zatím simuloval čekání na vlak a snažil se udržet otevřené oči. Po několika hodinách však zvítězila únava nad mojí stydlivostí a já začal pomalu usínat. V tu chvíli se samozřejmě ozval z reproduktorů hlas, že se bude nádraží za 5 minut zavírat.
Přesunuli jsme se tedy na lavičku do parku. To už jsem byl tak unavený, že mi bylo všechno jedno. Tedy až na místního policistu, který se náhle objevil. Vyděsil jsem se, že nás zatkne za to, že tu přenocujeme. Naštěstí jen pozdravil a zmizel v nějakém podchodu. Po chvilce začalo svítat a my si konečně mohli užít krásný pohled na jezero s mohutným vodotryskem. Vyřídili jsme potřebné papíry a vyrazili na zbývající část naší cesty.
Houkání přijíždějícího vlaku mě náhle vytrhlo z mých vzpomínek.
Pravda vlak mi sice ujel, ale už mi jede další a nebo jako Xindl X …pojedu lodí.
