Den blbec aneb ten tablet do myčky nepatří.

Už se vám někdy stalo, že skončil tablet v myčce místo tablety do myčky? Znáte ty dny, kdy se takzvaně všechno sejde? Někdo takovému dni říká kritický, někdo den blbec a někdo ještě hůře. Každý z nás takový den zažil a dobře ví, že je lepší se někam zavřít a nevycházet, nebo nedělat vůbec nic. Právě o takovém dni je můj dnešní příběh.

Takhle vypadala moje první tableta do myčky z Jaru.Jakub Kadlec

Začalo to ráno, když jsem vyrazil s dcerou do školky. Den začal standardně, scénka při oblékání a pak další na schodech se stejnou zápletkou jako vždy. Dcera křičí „Já chci, Já chci, Já chci plyšáky do školky“ snažím se jako uvědomělý rodič jí v klidu vysvětlit, že i kdybychom oba byli pavouci, tak její malou plyšovou zoologickou zahradu rozhodně celou nepobereme. Moje klidné vysvětlování nezabírá. Zkouším tedy křičet jako ona. Zabírá to, přestává a je chvíli zticha. Bohužel pouze pár vteřin, než na mě začne křičet: „Ne ty ne, ty to nesmíš, ty to nesmíš dělat, to jen já.“ Zkouším taktiku „tak já půjdu do školky sám“, která zabere. Vyrážíme za ruku směrem k autu.

Usadím jí do sedačky a otáčím klíčkem, motor se párkrát otočí a zhasne. Sakra, baterka je v háji, asi jak to týden stálo. Zkouším to ještě jednou, to už motor ani nehlesne. Co teď? Nezbývá než jet druhým. Pokouším se vzít do jedné ruky sedačku, věci do školky, klíče, druhou rukou držím dceru a snažím se zamknout auto, bohužel klíče padají na zem a ostatní věci také. Začnu se smát, je to tady mám den blbec. Postupně vše seberu a u druhého auta zjistím, že od něj nemám klíče. Nedá se nic dělat, musím nechat všechny věci u auta, popadnout dceru do náručí a běžet domů pro klíče, jinak se do té školky dnes nedostaneme. Po úspěšném sprintu pro klíče, přidělání sedačky do auta, dcery do sedačky, mě do sedadla a otočení klíčkem chci vyrazit.

Povedlo se, motor naskočil, vyrazili jsme a to doslova. Auto poskočilo asi 50 centimetrů než motor zhasl. Zkusil jsem nastartovat, motor se točil, ale nechtěl naskočit. Co to zase je? Pak jsem si náhle vzpomněl, když jsem předevčírem v noci přijel, nechtělo se mi už tankovat, že by tam nebyl benzín? Na nic radši už nečekám, beru dcerku do náruče a vyrážím pěšky směr školka. Naštěstí je to z kopce a jsme tam za chvíli. Po jejím zamávání z okna, vyrážím sprintem směrem k domovu, abych stihl to nejnutnější než začnu pracovat a zavřu se do kanceláře.

 Dal jsem to skoro za 12 minut, což byl určitě tratový rekord. S vypětím všech sil odemykám, musím si dát kafe. Bohužel automat doma nemám, tak musí stačit konvice a rozpustná káva. Voda se vaří a já mezitím umývám hrneček a vodu z něj vylévám do koše. Ano do koše, místo do dřezu. V poslední chvíli si to uvědomím a zachraňuji situaci. No co, dám alespoň nádobí do myčky, ale ouha došly tablety, co teď? Čas na mytí nádobí nemám a jar do myčky nalít nemůžu. V tu chvíli mě napadla spásná myšlenka. Co kdybych do formiček na led nalil Jar, nechal ho zmrazit a pak ty kostky použil jako tablety do myčky? Po hodině je pokus hotový a světe div se, ono to funguje. Za pár korun se mi podařilo vyrobit tablety, které opravdu umyjí nádobí.

Těším se na večer až se o tento nápad podělím s ostatními a zapomínám, že mám dnes den blbec. To mi připomene odpoledne má dcera. Pomáhá mi dát nádobí do myčky a křičí na mě:„Tati, já tu myčku už zavžu“.  „Ne, nezavírej ji, ještě tam musíme dát tabletu.“ Chápu, že vysvětlovat jí svůj objev nemá význam, ale bez tablety to nádobí myčka neumyje. „Já už jsem tam tabletu dala“ ozve se od myčky, vzhlédnu od práce a co nevidím. Můj tablet je zaklíněný mezi talíři a dcera se směje od ucha k uchu.