Mnichovská zrada - konec První republiky

Adolf Hitler 30. ledna 1933 vkročil do říšského kancléřství jako šéf kabinetu a nad Evropou se začala stahovat mračna nového válečného konfliktu. Jednou z nejvíce ohroženou zemí se stalo patnáctileté Československo se svou početnou německou menšinou usazenou hlavně v pohraničí. Krach odzbrojovací konference v Ženevě, vystoupení Německa ze Společnosti národů a obnovení všeobecné branné povinnosti v Německu vedlo k rozpadu versailleského mírového systému, na kterém bylo Československo osudově závislé.

Nejvážnější politický a diplomatický otřes po světové válce nastal 7. března 1936. Toho dne německé vojenské oddíly vstoupili do Porýní, které mělo být dle dohod mírových i locarnských (Locarnský pakt garantoval neměnnost západních německých hranic) trvale demilitarizované. Varšava i Praha nabídly Paříži ozbrojenou pomoc. Naopak Britové vyzvali Francouze ke zdrženlivosti. A hlas Velké Británie měl v Paříži větší váhu než názor Prahy a Varšavy. Hitler tehdy poslal do Porýní slabé oddíly s pokynem okamžitě se stáhnout, jakmile narazí na francouzský odpor. Ten ale nepřišel, protože v západní Evropě vládla atmosféra „appeasementu“, která měla vliv i na událostí příští. Francie a Velká Británie tuto politiku opustily v době, kdy už bylo pozdě a později za ni hlavně Francie tvrdě zaplatila. Západ zůstal jen u formálních, v podstatě prázdných protestů, jímž se mohli Němci jen smát. Jejich vojsko v Porýní zůstalo.

Jako první německé agresi podlehlo Rakousko. Na začátku března roku 1938 odstupuje rakouský kancléř Schuschnigg (při nezdařeném nacistickém puči v Rakousku byl 25. července 1934 zavražděn kancléř Engelbert Dollfuss), 12. března německé ozbrojené síly obsadily Rakousko a 13. března bylo prohlášeno za součást Německa. Ustrašené západní mocnosti ani Společnost národů se opět nezmohly na žádný odpor.

Obsazení Rakouska vyvolalo oprávněné obavy v Československu. Vůdcům Sudetoněmecké strany naopak narostla křídla. Již 28. března Hitler instruuje K. Henleina aby kladl na československou vládu takové požadavky, na které nemůže přistoupit. O měsíc později vyhlásil K. Henlein tzv. karlovarské požadavky, jejímž splněním by de facto vznikl nacistický stát v Československu.

V době kulminující sudetoněmecké krize, při které chtěli Němci v Československu získat co nejširší autonomii a v tom lepším případě připojit Němci osídlená území přímo k Německu, přijíždí do Prahy „nezávislý prostředník“ lord W. Runciman. Lord Runciman, který přijel 3. srpna, vedl jednání s oběma stranami. Nakonec uvedl, že odpovědnost za ztroskotání jednání nesou Henlein a Frank. Do Londýna píše, že zdar jeho mise odvisí od toho, „zda Hitler chce či nechce válku“. 27. srpna řekl Benešovi, že „vývoj vede k válce, které je třeba za každou cenu zabránit“.

Československá vláda a prezident Beneš nakonec 5. září 1938 akceptovali, až na několik výhrad, tzv. karlovarské požadavky. Když se o tom dozvěděl K. H. Frank, který měl příkaz z Berlína za každou cenu se vyhnout dohodě, zděšeně vykřikl: „Pane Bože, oni nám dali všecko“.

Po zběsilé řeči Hitlera na norimberském sjezdu NSDAP 12. září 1938, při které neslýchaným způsobem zaútočí proti ČSR, vyvolali henleinovci a jejich ozbrojené „Freikorps“ v českém pohraničí pokus o puč. Ten byl záhy potlačen.

Již 15. září premiér Velké Británie N. Chamberlain kývl Hitlerovi na připojení českého pohraničí k Německu s tím, že to ještě musí projednat s Francouzi. Po britsko-francouzských poradách 18. září vyslanci obou mocností předložili Benešovi nóty s tím, že další setrvání oblastí převážně obývaných Němci v rámci Československa nemůže být prodlužováno, aniž by tím nebyl ohrožen evropský mír. Praha tento návrh, rovnající se dobrovolnému a úplnému zmrzačení státu, odmítla.

Po půlnoci na 21. září odevzdali vyslanci obou státu ultimáta svých států s tím, že pokud nepřijme Československo návrhy, ponechají ho osudu. Beneš nakonec s vládou na požadavky přistoupili. Když to ale nadšený N. Chamberlain oznámil Hitlerovi, s tím, že zachránil mír, řekl mu Hitler, že to již nestačí. Zdrcený Brit konstatoval, že již nemůže dále ve sporu o československé pohraničí prostředkovat a Praze bylo sděleno, že „francouzská a britská vláda nemohou nadále bráti odpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat“.  Ještě téhož dne se československá vláda usnesla a večer byla vyhlášena rozhlasem všeobecná mobilizace .

Náčelník československého hlavního štábu generál Ludvík Krejčí 28. září hlásil, že armáda je zcela připravena čelit útoku. I přes skvělý průběh mobilizace hrozilo, že Československo zůstane osamocené. Francouzi dali najevo, že smluvní závazky nehodlají splnit.

Britská vláda po roztržce opět hledala cestu k smíru s Hitlerem, a proto požádala Itálii o zprostředkování jednání. Tak byla svolána na 29. září do Mnichova mezinárodní konference. Zúčastnilo se jí Německo, Itálie, Francie a Velká Británie. Zástupci těchto mocnosti se dohodli a krátce po půlnoci, čili 30. září, rovněž podepsali Mnichovskou dohodu, která Československu přikazovala odevzdat Německu rozsáhlé pohraniční oblasti. K Německu se s územními požadavky připojilo vojensky slabé Polsko a Maďarsko. Českoslovenští generálové přesto žádali aby se stát postavil na ozbrojený odpor. Beneš ale „v zájmu zachování národa“ přesto, že k tomu neměl pravomoc a porušil svým konáním československou ústavu, na kterou přísahal, prosadil kapitulaci. Co ale byla pro Beneše přísaha? Považoval snad přísahu za pouhý příslib, který dle okolností může být částečně nebo zcela nedodržen?

Ministr Krofta oznámil britskému a francouzskému vyslanci 30. září 1938 krátce po poledni, že Československo přijímá podmínky mnichovské dohody. Vojáci připraveni na obranu své vlasti uposlechli rozkazu a opustili, často se slzami v očích, pohraniční bojové pozice. Někteří z nich si v důsledku kapitulace sáhli na život.

Tím, že Československo přistoupilo na podmínky mnichovské dohody, přišlo o pohraniční oblasti, která náležela zemím koruny svatováclavské od středověku a zhruba o třetinu obyvatelstva. Pohraniční oblasti opustilo více než sto tisíc Čechů a přes deset tisíc německých odpůrců nacionálního socialismu. Rovněž Československo ztratilo obrovský ekonomický potenciál a Hitler se bez boje zmocnil československého opevnění.

Západní „mnichovany“ čekalo doma nadšené přijetí obyvateli, naivně přesvědčenými, že válka je definitivně zažehnána.

Na přelomu září a října 1938, kdy Československo bojovalo o své přežití, se v plné nahotě ukázala nekoncepčnost zahraniční politiky tehdy už prezidenta Beneše. Dvacet let z největší části právě on formuloval československou zahraniční politiku. Jejím výsledkem byl stát obklopený nepřáteli a žádní spojenci.

Po zabrání našeho pohraničí už byl jen krůček k obsazení celé země. 15. března 1939 wehrmacht obsadila zbytek země, když den předtím byl vyhlášen tzv. Slovenský štát. 1. září 1939 přepadením Polska začala druhá světová válka.

Na začátku druhé světové války nebylo jisté, zda Československo, po porážce Německa, bude obnoveno v původních hranicích. První, kdo prohlásil Mnichovskou dohodu za neplatnou, byla Velká Británie 5. srpna 1942, pak následovala Francie (29. září 1942), která se rozhodla podporovat obnovu Československa v předmnichovských hranicích. Itálie ji za neplatnou prohlásila 26. září 1944 a Spolková republika Německa uznala smlouvu za neplatnou 11. prosince 1973.

Mnozí čeští právníci dovozují, že Mnichovská dohoda je neplatná od samého počátku, protože zúčastněné státy neměly žádné právo nakládat s územím suverénní Československé republiky a rovněž byla Československu vnucena pod nátlakem