Lidice – německý čin brutálního a krvavého teroru na českém národě

V Berlíně ještě nedozněly smuteční projevy nad Heydrichovou rakví, když bylo „k usmíření jeho smrti“ rozhodnuto o krvavém konci malé české obce. Obce, jejíž jméno a s ní spojený zločin vejdou do dějin.

LIDICE. Ves ležící nedaleko Kladna měla v ranních hodinách 10. června 1942 celkem 483 obyvatel. Centrum obce vévodil barokní kostel sv. Martina. Nejvíce domů tvořila ve vsi malá dělnická stavení. Jejich majitelé pracovali většinou v kladenských dolech a hutích. Několik větších statků bylo spíše výjimkou. V obci působil čtenářský spolek „Vlast“ s veřejnou obecní knihovnou, sportovní klub a sbor dobrovolných hasičů.

Týden před lidickou tragédií (3. června 1942) se v odpolední poště v továrně na baterie „Palaba“ ve Slaném objevil dopis adresovaný dělnici Anně Maryščákové. Protože se právě nalézala ve stavu nemocných, otevřel ho osobně továrník Jaroslav Pála. Text dopisu zněl: „Drahá Aničko! Promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv, na shledanou tento týden, a pak se již neuvidíme. Milan.“ Obsah dopisu se zdál továrníku Pálovi podezřelý, a tak na něj upozornil bezpečnostní složky. Ještě téhož dne byla v Holousích zatčena Anna Maruščáková a o den později i autor dopisu Václav Říha, jenž se snažil vyvoláním dojmu o své odbojové činnosti ukončit mimomanželský poměr s Maruščákovou. Výslechy mladé dvojice zavedly gestapo „na stopu“ lidických rodáků, poručíků Josefa Horáka a Josefa Stříbrného, kteří působili v našem letectvu ve Velké Británii. Gestapo se domnívalo, že by mohli mít přímou souvislost s atentátem. V noci z 3. na 4. června 1942 zatkli v Lidicích příslušníky rodin Horákových a Stříbrných. Přestože se krátce poté ukázalo, že jde o falešnou stopu, rozhodla tato skutečnost o osudu Lidic. Anna Maruščáková a Václav Říha byli jako nepohodlní svědci zavražděni 24. října 1942 v Mauthausenu.

K. H. Frank 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“. V noci z 9. na 10. června 1942 byly Lidice obklíčeny, všichni dospělí muži ve věku od 15 do 84 let soustředěni ve sklepě a stodole Horákova statku a ženy s dětmi v budově školy, odkud byly převezeny do Kladna. Domy v obci byly postupně zapalovány za pomoci dovezených hořlavin. V časných ranních hodinách zahájili Němci na zahradě Horákova statku popravování lidických mužů. Zpočátku byli před popravčí četu vyváděny po pěti, když se však katanům začalo zdát, že jejich „dílo“ postupuje pomalu, byla popravčí četa zdvojnásobena a najednou se popravovalo vždy deset lidických mužů. Vraždění pokračovalo s přestávkami až do odpoledních hodin. Celkem na tomto místě bylo povražděno 173 nevinných lidí, kteří se provinili jen tím, že existovali jako Slované - Češi. Zbylí Němci si ze sklepa lidického hostince vynesli sudy piva, salám a chleba a pořádali pravou germánskou hostinu uprostřed hořící vesnice a v rachotu ran popravčí čety.

Lidické ženy byly 13. června 1942 odeslány z Kladna do koncentračního tábora Ravensbrück a jejich děti odvezeny k „řádné výchově“ (= poněmčení), ale většina jich byla zlikvidována v koncentračních táborech. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17. Hrůzy koncentračního tábora nepřežilo ani třiapadesát lidických žen.

Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: 7 žen a 8 mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve. Zastřeleno bylo rovněž devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice (7 v práci, 1 v nemocnici, 1 se několik dní skrýval v lesích) a 2 chlapci, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku.

Ničení obce za pomoci silných náloží pokračovalo až do 1. července 1942. Kromě RAD se těchto prací zúčastnily i jednotky SS a zákopnické oddíly Wehrmachtu. Nacisté se v Lidicích nezastavili ani před majestátem mrtvých a zcela zničili lidický hřbitov. Postupně bylo vypleněno 60 hrobek, 140 velkých rodinných hrobů a 200 jednotlivých hrobů. Ono barbarské ničení Lidic mělo podle nacistů pozoruhodný „výchovný vliv“ na příslušníky RAD. Alexander Commichau k tomu 6. srpna 1942 říšskému vedoucímu RAD napsal: „Mladý muž Říšské pracovní služby vidí, že německý meč tvrdě dopadne a bezezbytku zničí zřídla nepokojů nejen na frontě, nýbrž i v zázemí, zvláště všude tam, kde se tvoří tajná fronta a pracují temné živly…“ Nic nesmělo do budoucna připomínat bývalé Lidice. Proto bylo na několika místech změněno i koryto potoka, jež kdysi protékal středem obce. Pokáceny byly i všechny stromy ve vsi a hromadami sutin byl postupně zavezen lidický rybník.

Tento hrůzný čin byl projevem pomsty za atentát československých parašutistů – vlastenců na německého „řezníka“ Heydricha a ukazuje, co je schopný spáchat německý voják či policista na bezbranném, v jejich očích, podčlověku – Slovanovi.

Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Žádným zločinem se nacisté před světem nepyšnili tak, jako vyhlazením Lidic. Proto se právě Lidice v očích světové veřejnosti staly symbolem boje proti německému nacismu.