František Mareš

František Mareš pocházel se starobylého jihočeského selského rodu. Narodil se 20. října 1857 v Opatovicích u Hluboké nad Vltavou, v líbezném kraji plném zádumčivých vod a lesů, v prostředí přemýšlivého, vzpurného, ale zásadového selství, v němž tkvěly kořeny jeho náboženského a národního cítění a jeho sklon k důslednému myšlení, který mu vynesl tolik životních bojů a protivenství.

Po maturitě v roce 1876 začal v Praze studovat na filosofické fakultě klasickou filologii, filozofii a psychologii, ale nebyl spokojen s přednáškami a po semestru přešel na fakultu lékařskou. Promoval v roce 1882, habilitoval se v roce 1885 a v osmdesátých letech pobýval na studijních pobytech v Lipsku u Karla Ludwiga, v Berlíně u Emila Dubois-Reymonda a v Urtechtu u Hendrika Zwaardemakera.

V roce 1895 byl Mareš jmenován řádným profesorem fyziologie na lékařské fakultě Univerzity Karlovy a v roce 1920 se stává jejím rektorem.

Jako filozof je Mareš řazen k neovitalismu a novokantismu, ke kritikům pozitivismu, ateismu, materialismu, monismu, marxismu, naturalismu a darwinismu. Vitalismus pokládal národ za živý organismus, který má právo na důstojnou existenci. Jeho idealistické nazírání vyjadřují slova: Pravda není to, co je, ale to, co býti má.

Jeho statečný vlastenecký projev ke studentům na samém počátku první světové války jej sblížil s Karlem Kramářem a přivedl posléze do národně demokratické strany. V tomto období jako senátor prosadil i proslulý “lex Mareš”, zákon o vrácení univerzitních insignií německou pražskou univerzitou české Univerzitě Karlově, jehož realizace vyvrcholila po dvanácti letech v proslulé insigniádě. Mareš se stal předním představitelem českého nacionalismu, který, ve spojení s jeho katolictvím, z něj učinil nesmiřitelného odpůrce „hradního” realismu a posléze ho přivedl i do tábora urputných bojovníků za pravost Rukopisů. Pravost staročeských písemných památek Rukopisů královédvorského a zelenohorského ubránil vědeckou cestou proti Masarykovi.

Mareš se stal ideovým vůdcem prvorepublikové Vlajky, do jejichž tiskovin psal. Statečně a veřejně odsoudil protektorátní Vlajku Jana Rysa-Rozsévače a vysloužil si pověst nejen reakčního vědce, ale i politického ideologa, a jeho osobnost a dílo propadly věčnému zatracení patentovaných průkopníků „pokroku” a liberalismu. Samostatně vedl hnutí Národní fronta, které se v roce 1934 spolu s Národní demokracií a Národní ligou sloučila do jedné politické strany, která nesla název Národní sjednocení.

Franišek Mareš zemřel 6. února 1942 v Českých Budějovicích a je pochován v Hluboké nad Vltavou, kde trávil své volné letní dny. Jeho velké syntetické filozofické dílo bylo v roce 1938 těsně před vydáním zabaveno. Mocní se postarali o jeho zatracení a zapomenutí, jak je to ostatně v Čechách zvykem.