Kdo úšelo jí, unikne zbloudění

Docela aktuální, ne? A pojedli jste již dnes úšela? Co že to je? Postní polévka, která se váže k Velkému pátku.

Zatímco o původu slova víme málo (příbuzné s :ucha, jícha, jíška, ztráta počátečního j), o receptu prakticky nic.

Úšelo mohla být zelňačka z "bečkového" zelí, jinde smetanová polévka s vařenými vejci a klobásou. Kdybyste někdo měl další indicie, sem s nimi. Trochu pátrám po tradičních pokrmech ke všem svátkům, tak jsem na úšelo narazila. Co jinak méně známého ještě patřilo k obřadním velikonočním jídlům? Některé se objevují v různé dny, opakují se a mění podle lokality. Pravidla to nebyla nijak striktní, ale inspiraci určitě nabízejí.

Preclíky, původem postní pečivo, jsou populární hlavně v Německu. Jak to bývá, nejsou cizí celé střední Evropě, a to už od prvního tisíciletí: slušná tradice, ne? Na Černou či liščí neděli, to je první postní neděle, prý panímámy pekly preclíky v noci, aby je pak navěsily dětem na proutky, které nastrkaly po zahradě, že jim je donesla liška nebo nějaké jiné zvíře, i čáp. Preclíky se pekly i o Zeleném čtvrtku. V postě byly slané, potom sladké, tedy máčené v cukrové vodě. Není to nic zvláštního, takové houskové těsto. Uvádím poměr už upravený, v původním bylo moc droždí:

500 g polohrubé mouky, 60-80 g sádla, 1,5 lžičky cukru, 1 žloutek, 20 g droždí, 250 ml mléka pokojové teploty, sůl a kmín na posypání, volitelně 3 lžíce sody na louhování.

S těstem není třeba se nijak párat. Dala jsem do robotu mléko, do něj nadrobila droždí, přidala žloutek a cukr, sádlo, mouku a sůl a míchala vše najednou, až se udělalo pružné těsto, které jsem nechala kynout tak půl-tři čtvrtě hodiny.

Preclíky jsem tvarovala z válečků na malíček silných a dlouhých asi 40 cm, kratší se spečou dohromady. Dala jsem je do chladu, aby zatuhly, asi na půl hodinky. Pak jsem si předehřála troubu a připravila lázeň. Část preclíků jsem máčela u zkušební várky jen ve vodě, pak jsem přidala sodu (ty 3 lžíce jsou na litr vody), že to porovnám.

Precle jsem nabírala děrovanou obracečkou, tak půl minutky nechala ve vodě, až pěkně vyplavaly a zvětšovaly se. Na plechu jsem je posypala hrubou solí a kmínem. Pekla jsem dozlatova, spíše pomaleji (180 st.). Rozdíl v barvě, který by loužení v sodě mělo zařídit, byl nepatrný. Vypadaly pěkně, nepravidelnosti se vyrovnaly nakynutím. Nechala jsem je volně schnout. Ale vcelku všem chutnaly, ač jsou sušší (to ten postní fecept).

Něco zeleného na Zelený čtvrtek, to byl i medvědí česnek, nejen kopřivy, šťovík a luštěniny. Pražané na něj a na česnek podivný chodili třeba do Šárky, do Liboce, k Botiči. Letos ho trochu mám. Zpracovávám ho do oleje, jak mám ozkoušené. Nemá moc smyslu ho vařit či drtit na kaši, nejlepší je k něčemu ho přidávat bez tepelné úpravy, což právě naložení v oleji velmi usnadní, a to dlouhodobě. Jinak samozřejmě čerstvý se dává se i k pečínkám, do nádivek sekanin a různých "vaječin", skvělý je v tvarohové pomazánce.

Na Velký pátek nesměla chybět ryba, ať už skutečná nebo z těsta - odtud pocházejí keramické formy ve tvaru kapra. Jedly se i houby. Kváskové kyselo se tedy rovněž hodí.

O Bílou sobotu se už pekly nádivky, sekaná, jedly se klobásy, nic z toho se totiž za maso nepovažovalo. Chystalo se pečivo - vrkoče, mazance, medovníky a připravovaly se pokrmy na neděli. Krom pečené drůbeže a mladého masa patří k velikonočnímu hodování i štóly, dělají se z kynutého i tvarohového těsta. Ta tvarohová je dokonce oblíbenější a chutnější, však kynutého pečiva je výběr dostatečný. Recept je snadný, štóla vydrží, tak jsem se k ní po vyzkoušení jiných receptů zase vrátila. Podle rodinné tradice ještě nesmí chybět jarní dort, ale neděláme ho každý rok.

Menu na Boží hod velikonoční zahajovalo po příchodu z kostela společné pojedení posvěcených vajec a mazance, následovala polévka - někde speciální "božíhodka" se sýrem, sucharem a vejcem. Přesný recept jsem rovněž nenašla :(

Drůbež vystřídala pečínka a uzené. V posledních letech kupuji jehněčí kýtu, mladé maso se krásně peče, třeba takto. Česnek, byliny, bílé víno a slanina chybět nesmí.

Pro koledníky na Velikonoční pondělí se podávala "šmigrustovka", vydatná polévka se smetanou, vejcem a klobásou. Zdá se mi trochu nadbytečná ta kombinace chutí: vývar z uzeného, zahuštěný smetanou a žloutky, k tomu kus bůčku a nožka klobásy, ještě vejce natvrdo, pepř, křen, ocet a feferonka. Jinde koledníci dostávali sekanou s vejci, vejce v omáčce a další jídla s vejci, šunku, víno, rosolku, bábovku (mazanec).

Nejvíc uspěju s nádivkou a sekanou s vejci, ale bude i kyselo a jehněčí. Je to už můj způsob, jak se navracet k starým tradicím. Ta jídla měla svůj význam, zjevnou i skrytou symboliku, řídila se různými pravidly i možnostmi probíhající sezóny. To mi dává smysl, na rozdíl od dnešních reklamně vyprázdněných Velikonoc.