Nezabývám se hity hudebními, leč kuchyňskými. A vzpomínání mě těší. Možná si vzpomenete se mnou na bůčkové placky.
Když jsem dostala nabídku připravit na Světu knihy svoje Polední menu, potěšila mě. Věděla jsem hned, že mě to bude bavit. Měla jsem dost času, tak jsem si užívala už vymýšlení plánů a různých organizačních detailů. Snad jsem nic důležitého nezapomněla vzít v úvahu - v tomto projektu bude do poslední chvíle i pár záludných neznámých či proměnných, ale i s těmi se musí počítat.
Součástí příprav bylo i ověření pilotní verze receptů, o kterých v knížce Cukr na nitku píšu, ale už jsem je dávno nepoužila. Třeba mrkvová pomazánka k nim nepatří, ani různé bábovky. Jenže péci od té doby bůčkové placky ani "sachr" z kompotu mě nějak nenapadlo. Na ukázku jsme je vybrala právě proto, že nejsou už tak běžné.
Bůčkové placky se pekly v nouzi v 70. letech, když tučného bůčku byl všude přebytek a řezníci ho přidávali jako povinnou položku snad ke každému nákupu. Některý se aspoň optal, ale jiný třeba jen neurčitě poznamenal: "A ještě kousek bůčku...", rychle vše sečetl, sbalil do jednoho balíku a podával - nebylo radno maso znovu rozbalovat a dívat se, co tam všechno je. Dohadování nemělo moc smysl, řezníci to podle etikety nebrali. "A co byste chtěla, mladá pani, " mohla zákaznice slyšet. Pokud se ozvala, že něco libovějšího, bohorovná odpověď : "Jo, to by chtěl každej", byla vše, čeho se dočkala.
Bůček koupený dnes byl až moc libový, tak jsem byla zvědavá, zda se placky z něj budou trochu podobat těm dávným z dětství. Pamatuju, jak při smažení dělaly velké bubliny a bůhvíproč nám moc chutnaly. Lepší než řízek! Jedli jsme je teplé i studené, na výletě v chlebu nebo s bramborovým salátem.
Maso jsem vykostila, odřízla kůži, pokrájela na velké kusy a umlela doma na elektrickém robotu. Vybrala jsem desku s velkými otvory. Mlelo se snadno.
Do mísy jsem přidala 1 vejce a vodu, na 1 kg masa jí má být 200 ml. Osolila jsem a promíchala, hmota byla hodně mokrá. Ale ve chvíli se voda vstřebala a já jí přilila ještě trochu - začínám chápat přitažlivost těchto praktik v obchodě! Maso jsem dala odležet do lednice.
Nechala jsem ho tam déle z časových důvodů, k pečení jsem se dostala až za dva dny. Mletá směs vypadala i chutnala stejně. Pár placek jsem udělala větších a zbytek malých na zkoušku. Při pečení nepěnily nijak dramaticky, zato pěkně voněly. Chuťově taky nezklamaly, dost ty původní připomínaly. Nepřidává se žádná strouhanka ani mouka, ba ani cibule, tak je chuť masovější a jemnější než karbanátky. Třeba je to jen tím, že jsem maso mlela doma a měla tak kontrolu nad jeho složením. Zvěsti o tom, jak se s ním zachází ve velkém, mě motivují mlít doma častěji!
Ty malé placičky opět posloužily jako testovací materiál. Ověřila jsem si, kolik surovin bude potřeba, abych mohla připravit rozpočet. Zkusila jsem, jak dlouho vydrží - déle než 5 dnů jsem nevydržela je schovávat já. Celé menu a podrobnosti najdete v odkazech vpravo.
Přípravy pokračovaly rozpočtem na další položky, nákupem trvanlivějších potravin s předstihem, zajištěním pomocných rukou a podobně. Ještě se o tom zmíním.
