Pohodlností padnem

Pohodlí, pohodlnost, pohoda. To jest vyjádření jedné ze základních tendencí člověka. Je ovšem smůlou všech, že společnost je politiky vedena k tomu, že je to správně.

Dostalo se to tak daleko, že dnešní politici , napříč stranami, přemýšlejí jak nám to pohodlí dodat v co největší míře – takové, která je zvolí k jejich hlavní touze – správě daní.

Pomyslným vrcholem a to nejen u nás v České republice je příprava na letošní zimu v tom pohledu, že na úkor výrobních podniků bude dodáváno teplo do domácností. Než by nám asi bylo zima v práci, bude lepší čekat na nějakou podporu v teple domova. Nevím jak si to dnešní ekonomové představují v konečném důsledku, ale asi až se natiskne poslední bankovka v poslední tiskárně, kde obsluha nezmrzne – tak se civilizace – zhasne.

Není to jen o energiích, stačí se podívat kolem sebe, jak obtloustlá nemocná mládež (obezita je nemoc) brázdí města na kokotběžkách , pardon elektrických koloběžkách dotovaných hojně rozpočty  měst a obcí , proč? Protože je to pohodlné.

Mám dceru na gymnasiu a na třídních schůzkách jsem byl konsternován „besedou“ nad náročnou učitelkou zeměpisu, kdy z tohoto předmětu měli děti čtyřky. Nakonec se ukázalo, že čtyřky mají ti co jsou pohodlní se to naučit v podobě náročnosti toho kantora. Pohodlnější je pověřit rodiče stížností a jak jsem vypozoroval stížností předem mezi pohodlnými prodiskutovanou.

Občas jsem účasten nějakého školení, kdy se rozmohla mánie powerpointových prezentací, kdy já tedy odcházím , když pohodlný přednášející při promítání doplňuje slovně, že to co si tam čteme už neplatí a ať si to škrtnu a dopíšu….

Ostýcháme se z pohodlnosti už i mezi sebou mluvit, jelikož je jednodušší napsat sms či email a tím dát či vzít si čas na další přemýšlení. Tímto stylem komunikace se zbavujeme intuitivního chování, které bylo jedním z hlavních tahounů pokroku v myšlení. Z pohodlí se stává šablona našeho života.

Nejsme jistě takoví jistě všichni. Jako prodavač kol sleduji, že lidé vytahují kola „ z pozůstalosti“ a začínají jezdit do práce na kole. Je zajímavé sledovat, že to jsou vesměs lidé, kteří nemají až tak hluboko do kapsy a berou to co se kolem nás děje jako výzvu. Ovšem pochybuji, že jsou to nositelé potřebné změny. Změny, kterou já vidím v tom, že se politici přestanou předhánět v tom, jak nám mají ulehčit důsledky dění ve světě. Přestanou nám nabízet dotace a kompenzace na to či ono.

Rád bych se dočkal politické nabídky, která nám sdělí, že když je draho, tak se musí šetřit. Že pokud chceme udržet standard musíme ubrat komfortu-pohodlí. Prostě takové nabídky, která bude pravdivá i když bude bolestná. Až mne děsí, když slyším od politiků prognózy charakteru, že „po válce“ se vše vrátí. Tak nějak za svých skoro 60 let vím, že se nic nevrátí. Nebo vy jste snad zaznamenali, že by snad se něco za roky co jste na světě se vrátilo. V ekonomice se nikdy nic nevrací. Jelikož žijeme v ekonomice liberální, která je definována zejména jedním – neustálým růstem.

A věřte nebo ne, ti kteří dnes mají hody z růstu se na nic netěšili tak jak na tento cenový skok. Pokud se chcete mít stále alespoň tak jak jste se měli, to předpokládá, že nejste v té menšině, která z jakéhokoliv růstu profituje, tak doporučuji se vzdát části pohodlí a je jedno jestli jsou to dva stupně dolů na termostatu v obýváku, nebo výměna auta za kolo na těch každodenních průměrných 5 km tam a zpět či jen třeba to, že nebudete kupovat Plzeň v obchodě za 37,20 protože si někdo myslí, že o tolik je potřeba zdražit, když ty energie.

Vězte, že je to opravdu na každém z nás jak k dané situaci přistoupí a jakákoliv změna je možná jen změnou chování a opuštěním pohodlí – různí koučové tomu říkají učeně – opuštění komfortní zóny.

Prima dny s rozumem v hrsti                                             Oto Kaděrka