Nikdy mne nenapadlo, že bych měl jít někam dávat žádost aby mi někdo dal cokoliv na moje - svobodné bytí. Asi to bude tím ,že mi do vínku bylo dáno, vědět co je levé a co pravé.
Je mi až líto všech co nikdy nic nedostali a vážím si jich současně za to, že nikdy nic nežádali. Je to převážná většina našeho národa, která byla vychována k tomu aby žila v normálním nepokřiveném světě. Ve světe, který je světem chytrých -hloupých, bohatých - chudých, hezkých- škaredých, pracovitých- líných. Postě světem – pro mne pravým.
Mám celoživotní problém přijmout svět normalizovaný. Tedy ten svět ve kterém jsem se narodil, kde jistá část národa – vládní komunistická nomenklatura – sdělovala zbytku jak si mají žít. Věřil jsem, že listopad 1989 mne z tohoto světa vyvede. Pravda vyvedl, ale z pohledu lidského života na takový „moment“. Pravda užil jsem si jej náramně a myslím si, že jsem s ním i dobře naložil, protože jsem si život vědomě změnil – k lepšímu.
Počáteční hranici „momentu“ jsem popsal. Konec „momentu“ bych viděl se vstupem do Evropské unie. Zpětně tento krok vnímám jako konec svobodného pojímání bytí. Nastala doba tvrdého diktátu – politického, finančního, osobního, dotačního.
Politický diktát vidím v tom, že nastavení země je organizováno stranami, které jsou financovány státem a jedinou touhou stran je jejich samotná existence – ať to stojí, co to stojí. Vše podle hesla – pošlapu a popřu cokoliv jsem řekl, pokud mi to zajistí další existenci.
Finanční diktát vidím v tom, že všechny centrální banky jako neomezené semeniště tisku nových a nových peněz vedou všechny lidi nikoliv k jejich prosperitě, ale k prosperitě bankovního systému jako správce všech dluhů – všech. Hlavním úkolem je „zatknout“ všechny co pobírají mzdu či rentu a vnutit jim způsob života na dluh. S tím souvisí i ta skutečnost, že v případě úspěchu pracujících a možnosti zhodnocení svých volných finančních prostředků stát dělá vše pro to, aby deflace, tedy prosperita jedince nenastala. K tomu opět slouží centrální banka.
Osobní diktát vidím v tom, že je nám podsouván názor, že co je minoritní je vlastně nepochopením bytí. Názorová svoboda je natolik bezbřehá, že komu je dáno najít břeh, tak je označován za staromilce a v krajním případě až vyvrhele.
Dotační diktát. Z celkového hlediska možná nejnebezpečnější, protože vztah k hodnotám se ztrácí nejrychleji, pokud k nim člověk nemá vztah vybudovaný prací. Dotační diktát bych rozdělil ještě na obecný a levý.
Nechci popírat to, že vybudování kanalizací, vodovodů, silnic, nemocnic a dalších obecně prospěšných staveb v moderním světe by mělo být záležitosti státu, kde jedním s pilířů je daňový systém, který je k těmto účelům vymyšlen .Takto pro mne obecní.
Ovšem jako nejvíc levý systém z levých považuji přístup ten, že na nějaký nápad na který nemám zjevně odvahu ho financovat sám si požádám o peníze za podmínek, že vše bude fungovat po nějaký čas ne od ale do. V kombinaci všech popsaných diktátů dojdete k tomu, že se jedná o ucelený systém.
Já mu říkám – papírový svět. Jsou popsány tuny papíru tím jak a co máme dělat. Jsou potištěny tuny a tuny papíru něčím co by mělo mít hodnotu a z dlouhodobého hlediska nemá – zatím tomu říkáme peníze či měna. Já si kladu otázku, kdy se ten svět lži a polopravd zboří. Že se zboří je jisté. Na věky není nic, tak jako se zhroutil svět, kdy kůň byl senátorem, tak jako se zhroutil svět, který žil ve lži že „zítra již znamená včera“ se musí zhroutit svět, kde je normou je dluh a zákonem je lež, třeba i ta, že manželé nejsou jen ti co spolu mají naplnit poslání všeho živého – tedy předat život dál.
Víte – já stále věřím v jedno. V to, že prací se z toho lze dostat. Ovšem pracovat je potřeba začít hned. Zde si dovolím citovat jednoho filosofa, který rozbil monarchii. „ Láska je jistě to nejvyšší v životě, ale jestli máme svého bližního rádi, jestli máme milovati vlast, pak musíme pracovat a naučit se pracovat.- Láska je práce. Pravda, nevím jestli rozbití monarchie bylo to pravé ořechové, ale ta věta – obsahuje vše.
Pěkné prázdniny Oto Kaděrka
