Vyznání Arnoštu Lustigovi

aneb Čtenářův smutek nad odchodem jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20.století.

Arnošta Lustiga jsem nikdy neviděl. Znal jsem ho jen z jeho knížek a vystoupení na veřejnosti.

Přesto jsem ho považoval za součást svého života.

Byl člověkem, jehož životní osudy se pro mě staly nevyčerpatelnou inspirací, a hlavně nadějí. Byl důkazem, že člověk může přežít nepředstavitelné hrůzy koncetračních táborů, a přesto si zachovat optimismus, naději, smysl pro humor i neustálou chuť na dobré jídlo-o).

Byl pro mě hrdinou z masa a kostí, který dokázal všechny své špatné i dobré zážitky přetavit v neodolatelný životní postoj.

Byl to nádherný pocit, když jsem věděl, že je mezi námi někdo jako on - chodící svědomí krutého 20.století, člověk neskrývající své klady ani zápory, a přesto sympatický, okouzlující a humorem sršící optimista, jehož vztyčený prst nad lidskou krutostí nebyl strojeným gestem, ale měl neodolatelný pel uvěřitelnosti a lidskosti.

Jeho odchod je pro mě jako odchod vlastního dědy - někoho, komu jsem věřil, koho jsem si vážil, jehož vzpomínky a názory pro mě znamenaly živou vodu a ke komu jsem vzhlížel jako k člověku s velkým Č - vždyť pokud někdo jako Arnošt Lustig, který přežil nepředstavitelné hrůzy, žil s takovou vervou, proč bych i já nemohl překonat daleko mírnější nepřízně osudu!

Bojím se, že se Arnošt Lustig stane po své smrti studeným, nezáživným a nevěrohodným učebnicovým pojmem a vše, co představoval, upadne do dlouhé řady suchých slovníkových pojmů (tak, jak se to stalo mnohým již dávno zemřelým osobnostem). Život je bohužel nekompromisní - ani Arnošt Lustig nemohl žít věčně. Bude moc chybět - nejen mně, ale celé naší společnosti.