Dokonalý divadelní zážitek: Jiráskova Lucerna v Divadle v Dlouhé

Více než sto let stará Jiráskova pohádková hra zazářila v kongeniální inscenaci režisérky Hany Burešové.

Jiráskova Lucerna je zvláštní fenomén českého divadla.

Drží se na profesionálních i amatérských jevištích více než sto let, přestože ji mnozí kritikové nemohou přijít na jméno.

Její hodnotu snižují neustálým srovnáváním s náročnými Shakespearovými texty - neuvědomují si, že Jirásek psal Lucernu jako oddechovou pohádkovou báchorku, která má pobavit i přimět k zamyšlení. Hlavně však chtěl Jirásek napsat velkolepé divadlo, které bude podívanou samo o sobě.

A to se mu stoprocentně povedlo jako nikomu před ním ani po něm.

I největší Jiráskovi kritici musí uznat, že v Lucerně musí být něco geniálního, když se jako jedna z mála her neustále hraje a stále si nachází své diváky i tvůrce. 

Od tvůrců nejnovější inscenace v Divadle v Dlouhé to byl jistě obrovský risk - inscenovat tak notoricky známou a zprofanovanou Lucernu na scéně, která se zaměřuje na zcela odlišný žánr, muselo zavánět fiaskem. K tomu ze všech stran hlasy - proboha, takový vyšeptalý text od čítankového Jiráska, to dnes nikoho nezaujme, na to nikdo chodit nebude!

Dokonce i autor textu k programové brožuře Divadla v Dlouhé je velmi opatrný, jako by pochyboval, zda má Jiráskovu textu věřit, nebo nikoliv.

A stalo se to, co málokdo očekával.

Lucerna vyhrála na celé čáře, tvůrci i publikum se do ní totálně zamilovali!

Jiráskovi věční kritikové kroutí hlavami a všudemožně hledají, jak zpochybnit tak mimořádný úspěch, který by přáli každému jinému autorovi, ale Jiráskovi to prostě odpustit nemohou.

Jiráskova hra je geniálně vyvážené divadelní tableau - v textu je skryto velké bohatství, které mohou herci při dobrém vedení naplno zužitkovat. Přitom se jedná o text velmi citlivý - když se bere moc vážně a hraje pateticky, vyznívá škrobeně a směšně, když se překročí jemná hranice mezi moudrou a humornou nadsázkou a zesměšněním a hra se zbaví až impresionistického kouzla, stane se hra prázdnou a bezduchou.

Jirásek vložil do Lucerny svůj typický humor a nadhled a oživil ji svou životní moudrostí, tak patrnou v postavách, jako je vodník Ivan či paní kněžna. Zároveň do ní ukryl věčná témata, jako je boj za lidská práva a se zneužíváním moci, statečnost, odvaha, sounáležitost apod. Zaplnil ji různorodými figurkami s jejich starostmi i radostmi.

Vše je vyváženo jako na lékarnických vahách, proto není lehké, Lucernu inscenovat tak, aby naplno odhalila svou krásu a kouzlo.

Tvůrcům Lucerny v Divadle v Dlouhé se to podařilo.

Svěží inscenace, dokonale "vytuněná", přesvědčila, že Lucerna nikdy nebude vyčichlou hrou, která už nemůže diváky oslovit. 

A přitom tvůrci připravili inscenaci veskrze moderní - jak využitím všech technických vymožeností (scéna, hudba, zvuk, neotřelé pohybové akce a gagy apod.), tak civilním, nepatetickým herectvím.

Na starších inscenacích Lucerny mě vždy iritovala papundeklová, nerealistická podání některých postav, hlavně mlynáře a Haničky - ale tak je Jirásek rozhodně nenapsal.

V Divadle v Dlouhé jsou však všechny postavy naprosto životné - a tím i blízké. 

Všichni zahráli své role znamenitě - chápali jsme nešťastnou, i když stále mezi lidmi, přesto osamělou kněžnu i od lidí prchajícího vodníka Ivana, nebojácného mlynáře, tak těžko odolávajícího krásné a duchaplné kněžně, dětsky nešťastně zamilovaného vodníka Michala, neočekávaně statečného Zajíčka i za každou cenu loajálního a své postavení bránícího vrchního...

Takto by se dalo pokračovat i o dalších postavách...

Seděl jsem v zaplněném hledišti a stala se mi podivuhodná věc, která se stává jen velmi výjimečně - cítil jsem se, jako bych byl u známých, milých lidí na výtečné hostině. Všichni kolem jsme si byli nějak blízcí, a to nejen my, diváci s diváky, ale i my diváci s herci. 

A jakmile hra skončila, celé divadlo zabouřilo potleskem, který vyvrcholil ovacemi vestoje.

Staří i mladí, všichni jsme odcházeli nadmíru spokojeni a povzneseni, jako když se rozchází dobří sousedé a přátelé.

"Vyrostla z mého nitra, z českého cítění."

Tak se Alois Jirásek vyjádřil ve svých pamětech o své Lucerně. 

Mám pocit, že láska a radost, s kterými Jirásek Lucernu vytvořil, zůstaly v textu navždy zakořeněny a přenáší se na tvůrce i diváky. I to je jeden z mnoha důvodů, proč Lucerna neustále žije a bude navzdory všem pochybovačům stále žít.

(Recenze z představení dne 12.6.2017)