Texty, které byly kdysi míněny smrtelně vážně, působí dnes - naštěstí - úsměvně, i když z nich ještě nyní někdy mrzne úsměv na rtech...
Komunističtí ideologové se po roce 1948 snažili zasáhnout nejen do všech oblastí lidského života, ale i si přivlastnit a přizpůsobit doby dávno minulé.
Tak se z Husa stal předobraz komunistického revolucionáře, z husitů první komunisté a z věřících (hlavně katolíků) zaostalí poblouzněnci.
Ve všem se hledala ideologie, vše jí bylo posuzováno a vykládáno.
Umělost, strojenost a nesmyslnost takových interpretací dnes vyvolává nevěřícný úsměv, který ale často nahání strach.
Bizarním příkladem, kam až tehdejší vykladači došli, je příručka z roku 1954 vykládající klasické divadelní hry:
Inscenace jinak vynikající Jiráskovy hry Jan Hus má "ukázat zvrácenou tvář kněžské hiearchie, jako předobraz nynější vatikánské politiky, spojující se odedávna s kýmkoli k udušení revolučních myšlenek".
Jiráskovo strhující drama Otec má být inscenováno tak, aby "v představení byl podán hluboký a otřesný obraz života české vesnice za kapitalismu... Představitel Divíška nechť si též plně uvědomí, že Divíškův poměr k bohu nemá naprosto nic společného s lidovou vírou v boha, v níž lid nacházel oporu ve svém tehdejším strastiplném životě."
Komičnost Klicperova Divotvorného klobouku zase prý "vyplyne z dokonalé souhry, ze směšných, protože protispolečenských vlastností starých lakomců a vydřiduchů, z jejich duševní zaostalosti. Vysmějeme se jim s úlevou, že konečně došlo na ty, kdož celý život napalovali, a že všichni jim podobní budou odhaleni a potrestáni lidmi zdravého a tvořivého názoru na život."
Mrštíků Maryša je "klasické drama, jež pravdivě ukazuje ničemnost společenského řádu, v němž majetek platí víc než city lidí. Důležitým úkolem inscenace je odhalit nejen prostředí a předsudky staré vesnice, jimž Maryša podléhá, ale hlavně příčiny, které jim daly vznik a udržují je při životě - peněžní kořistnictví takových Lízalů a Vávrů."
Bláha a Habršperk ze Stroupežnických Našich furiantů "jsou představiteli prostého lidu, který měl vždy mravní i rozumovou převahu nad těmi, kdo nemají v úctě jinou hodnotu než majetek. Krejčí Fiala je pak chudák, podlehnuvší pro svou bídu morálce velkých sedláků - morálce intrik a pletich."
Představitel Wolframa ze Stroupežnického komedie Paní mincmistrová "musí hlubokým prožitkem zloby a podlosti ztělesnit ještě dnes nám známé typy škůdců a nepřátel lidu."
Předností Svobodovy hry Čekanky je, "že předvádí toto poučení o feudálně kapitalistické zvůli půvabnou veršovanou formou, v níž poesie a humor, radosti a starosti drobných postav jsou protiváhou kruté hospodářské a společenské závislosti malých lidí na majiteli panství."
Nejzdařilejší hra F.F.Šamberka Jedenácté přikázání je zase "obrazem maloměšťácké společnosti, zajišťující si osobní pohodlí a blahobyt. Přitom vyčerpávala své síly v nicotných rádoby problémech a zásadách, které nikam nevedly a nic neřešily a jsou nám dnes stejně zdrojem poučení o maloměšťácké životní prázdnotě, jako smíchu nad jejich pošetilostí."
Šrámkův Měsíc nad řekou je "básnickou diagnosou pout, jimiž maloměšťácká společnost ochromovala zdravý růst a platný vývoj nadaných jednotlivců, jimž chyběla perspektiva lepšího zítřka."
Hodnocení neunikli ani světoví dramatici:
Smirnov z Čechovova Medvěda je "dravý agrární podnikatel ze začátku století".
Čechovův Strýček Váňa je hra o "pracovitých, nadaných lidech, šálených a vykořisťovaných ničemy. Vidíme v ní zobrazení kapitalistické společnosti, ve které ušlechtilá práce nedává radost, ale trpkost, protože z jejích výsledků mají prospěch podvodníci a lenoši."
Při inscenaci Gogolova Revizora "bude moci divák smíchem odsoudit celý společenský řád, který vytvářel z lidí bezcharakterní korupčníky."
Ve hře Medeia se Euripides "pokusil řešit také ženskou otázku, aniž ji ovšem mohl dořešit, a současně se vyrovnává s otrokářským řádem."
Ibsenova Hedda Gablerová není dílo, "jehož provedení by nám dnes pomáhalo v naší cestě k socialismu. Je to dramaticky mistrná studie úpadkových složek buržoasních, které má sloužit jako studijní materiál, doplňující poznání velkého klasika kritického realismu."
Ibsenova Nora "ukazuje ničivou moc peněz v kapitalistické společnosti, stejně jako prolhanost buržoasní morálky, která obětuje lidské city společenskému předstírání."
Cílem Labichovy hry Slaměný klobouk "byla jen zábava, jeví se v ní pod fraškovitým povrchem prázdnota a bezcílnost společenské třídy, která je na sestupu."
V Rostandově Cyranu "je třeba vyzdvihnout nikoli jeho tajnou lásku, nýbrž jeho čestnost, nebojácnost vůči mocným feudálního světa, jeho nenávist k přetvářce, společenské lži a k předsudkům."
Pygmalion G.B.Shawa vtipně ukazuje, "že nadanému a hezkému děvčeti z lidu, které nutí kapitalistický řád k bídnému živoření, postačí odborná výchova a dobré vedení, aby v krátké době předčilo dámy z lepší společnosti."
A Shawova Svatá Jana ukazuje "hlubokou nemravnost feudálního panstva a bezmeznou krutost katolické církevní hiearchie, jež je ochotna se spojit s národním nepřítelem, jen aby udržela svou moc a zničila hrdinskou vlastenku, která se opovážila poslouchat vlastního rozumu a citu proti hanebným příkazům církevní hiearchie."
A schytal to i Shakespeare:
Hamlet je člověk, "který hluboce a zasvěceně zná nejen dvorské prostředí feudální společnosti, nýbrž reálný život vůbec."
Mackbeth je hodnotný ve "výstraze, kterou drama dává všem bezohledným ctižádostivcům a ziskuchtivcům, všem zrádcům lidu, všem slabochům, podléhajícím svodům, kterým vyhovět znamená zbavit se vlastní cti i svědomí."
Tragédie Romeo a Julie "je obrazem i důsledkem feudalismu, který nedopřává, aby se rozvíjela radost, štěstí a láska mimo okruh přísné rodové uzavřenosti. Smír obou rodů po smrti jejich dětí je příměřím, v jehož pravdivost a trvání nemůžeme věřit."
A rytíř Falstaff je "hospodářsky a mravně v úpadku, jeho spojenci jsou vyslovení darebáci. Vývoj spěje k tomu, že by se Falstaff bez ostychu chtěl stát cizopasníkem měšťanské společnosti."
Že to není zase až tak moc k smíchu? Že tyto texty spíše nahánějí hrůzu, neboť všichni víme, co se za nimi v té době skrývalo?
Že děj tehdejší hry Alexandra Šejna Zákon cti -
"Profesor Dobrotvorskij vynalezl univerzální lék na utišení bolesti. O jeho vynálezu se zajímají také Američané, kteří v tom vidí především výborný obchod. Profesor ve své ješitnosti neprohlédne ani pravé záměry Američanů, ani zrádcovství a kosmopolitické zaměření svého spolupracovníka Losjeva, který mu nakonec vynález odcizí. Když je případ vyšetřován, vytvoří věděčtí pracovníci čestný soud a podrobí jednání profesora ostré a tvrdé kritice, kterou vysloví nejlepší jeho přítel, vědec Verejskij. Profesor konečně prohlédne, odhaluje svou ješitnost a individualismus a uznává svou velkou chybu. Losjev je jako zjevný škůdce zajištěn."
- vyloženě děsí?
Ano, ale o to více vyniknou hodnoty svobody, kterou prožíváme. Svět, ve kterém žijeme, není ideální (ani nikdy nebude) - stojí za to bojovat za jeho lepší podobu - a nedopustit, aby tak vzácná svoboda nebyla nikdy potlačena a zadupána.
