O pozapomenuté románové kronice

aneb Dílo, které patří k vrcholným prózám české literatury, stojí za to znovu objevit.

Je to zvláštní a mimořádné dílo. Je plné nadčasového poetického kouzla a mimořádného citu pro evokaci přírodních i lidských nálad a zživotňujícího vystižení problémů, názorů, předsudků, zvyků, pověr a společenské hiearchie venkovské společnosti první poloviny 19.století.

Kronika překypuje nádherným jazykem, důmyslnou stavbou podtrhávající smysl a podstatu vyprávěného a dodnes aktuálními příběhy - tím vším proniká nadhled moudrého, života znalého, a přesto skromného autora, umně skrytý mezi řádky.

Kronika navíc bourá šablony obvyklých literárních útvarů a vytváří osobitou formu, která je podřízena pouze autorovu záměru. Jedná se tedy o dílo svrchovaně moderní, a to i v kontextu pozdějšího vývoje např. románového žánru - od této kroniky je jen krůček k modernímu románu 20.století.

Dokonce sám F.X.Šalda, přísný kritik všeho "nemoderního" i samotného autora kroniky a zanícený propagátor modernismu v literatuře, se románové kronice poklonil neobyčejně silnými slovy:

"Nová kronika bude hřát a svítit svou vnitřní lahodnou vroucností, až rozprysknou se jako pestré bubliny jalové kejklířské triky leckoho domněle nejmodernějšího."

J.V.Sládek se také vyjádřil s obdivem:

"Touhle kronikou objevil jste nový svět."

Ani dobová kritika nešetřila chválou (Jan Voborník):

"Nálada celku té kroniky života je výborně pravdivá. Je to všecko ostatně malý svět, ale poesie života tu všude bohatě vyvěrá na povrch. Hlavní obsah té poesie je hluboká elegie krátkosti života, prchavosti, přicházení a odcházení, a pak už jen vzpomínání. Jednou asi, jedinkrát se tu každý v životě na něco zatěší, a už má pak po všem. Už přijdou na řadu jiní. "

A Jaroslava Janáčková, významná česká spisovatelka odborné literatury a vědecká pracovnice 2.pol. 20.století, ocenila dílo těmito slovy:

"Z náznakovitých zápisků rozvinul autor obraz vzácné houževnatosti a ten pak výrazným nářečním zabarvením a opakováním vystupňoval v symbol – v souznění země a lidu. Při vší věrnosti reáliím a při veškeré snaze o věrohodnost obrazu šlo autorovi o poetizaci všednosti."

Řeč je o románové kronice, tetralogii U nás (napsána 1895-1902) Aloise Jiráska.

Ať sledujeme ústřední postavu faráře Havlovického, který na jedné straně odolává ženské kráse paní důchodní, kdy bojuje sám se sebou, který se vyrovnává se svou osamělostí, tj. s faktem, že nikdy nebude mít rodinu, a brání se mnohým pomluvám a na druhé straně se snaží svým lidem upřímně pomáhat, být jim moudrým rádcem, bojovat s jejich předsudky a antipatií vůči nekatolíkům, nebo poznáváme nelehký život Židovky Justýny Lewitové a evangelíků na katolickém venkově, či komplikované vztahy mezi starými a mladými a mezi rodiči a dětmi nebo snahu překonávat předsudky a zažité způsoby zajišťování obživy, a bojovat tak s všudypřítomnou bídou, jsme autorem naplno vtaženi dovnitř, jako bychom se všemi postavami žili, rozuměli jim a chápali je.

A vůbec nevadí, že se v našem století žije úplně jinak než ve století románové kroniky. Cítíme totiž, že se díky autorovu spisovatelskému mistrovství dostáváme až na samou dřeň lidského bytí - proto rozumíme, proto je pro nás kronika aktuální i dnes.

 P.S.: Obrázek je od Adolfa Kašpara (ilustrace kroniky U nás)