O Jiráskově statečnosti, která by neměla zůstat zapomenuta

Psala se léta 1916/1917 - zuřila první světová válka a její konec byl v nedohlednu. Uvnitř monarchie to vřelo, pronásledování nepohodlných lidí sílilo... A v této době se Alois Jirásek, tehdy již starý pán, stal veřejnou ikon

A nebylo to vůbec lehké:

Vždyť v roce 1915 byl zatčen významný český politik Karel Kramář, krátce po něm ho následovali další čeští politici. Roku 1916 byly vyneseny první rozsudky...

Spisovatelé Bezruč, Dyk a Machar skončili za mřížemi.

Sám Jirásek byl pod přísným dohledem cenzorů - jeho Husitský král byl cenzurou zastaven, 15.12.1916 zemská školní rada vyloučila ze žákovských knihoven román Temno a nařídila, aby Jiráskovy romány byly "pečlivě přehlédnuty, nejeví-li se v nich nemírné pěstění kultu Husova a oslavování doby husitské".

Navíc oficiální rakouská místa (i s podporou některých českých provládních politiků) zahájila silnou propagační ofenzivu proti tehdejší většinové české politické reprezentaci (zčásti oslabené emigrací) tím, že začala otiskovat v nejčtenějších denících články přesvědčující český národ, že se čeští politici oficiálně vzdávají starého státoprávního programu a že již nechtějí českou samostatnost (tzv. "národní souručenství" a "Český svaz"). Byla odsuzována česká emigrace ("ti, kdo páchají velezradu, ať otevřeně či za hranicemi, ať skrytě doma, nejsou oprávnění představitelé vůle národa").

Ideologická masáž přinesla první úspěchy - byl ustaven společný výkonný výbor všech městských stran a přijat program, v němž se prohlašovalo pevné odhodlání vytrvat při dynastii za všech okolností, setrvat při dualismu a být proti všemu, "čím by svazek dnešní mohl býti uvolněn neb územně či obsahově v neprospěch Rakouska změněn".

Situace tedy nebyla jednoduchá - významní čeští politici byli za mřížemi nebo v emigraci, většina národa, zmítaného navíc krutými dopady války, měla strach a bylo cítit, že pokud se národ a jeho představitelé  nepovzbudí, už se nevzpamatuje.

Tehdy přišel Jaroslav Kvapil s odvážným prohlášením na obranu demokracie, svobody a českých národních zájmů (Manifest českých spisovatelů). Bylo potřeba, aby se prohlášením zaštítila slavná a respektovaná osobnost - proto byl osloven Alois Jirásek, tehdy velmi populární spisovatel.

Alois Jirásek přes první menší zaváhání ("Prosím vás, kdopak na nás, spisovatele, dá, ti páni si udělají, co sami budou chtít") jako první podepsal a navíc souhlasil s tím, aby toto prohlášení bylo veřejně zaštítěno i jeho jménem.

Když si uvědomíme, co všechno v nelehké době Jirásek riskoval (vězení, soud, šikana), nezbývá nám, než jej obdivovat. Ostatně jeho slavné jméno způsobilo, že prohlášení mělo masivní odezvu (podepsali jej O.Březina, bratři Čapkové, M.Majerová, I.Olbracht, A.Stašek, A.Sova, F.X.Šalda, K.Toman, J.S.Machar, A.Heyduk a jiní) - celkem podepsalo 222 spisovatelů.

A když Jirásek 13.4.1918 ve Smetanově síni Obecního domu přednesl tzv. národní přísahu „žít životem svobodným a samostatným, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po celém světě", bylo již tehdy zřejmé, že svou odvahou, nebojácností a osobním příkladem významně přispěl k naší samostatnosti a svobodě, kterou dnes užíváme i jeho zásluhou.

Zaslouží si náš obdiv i úctu (tak jako Jaroslav Kvapil a mnoho ostatních), protože málokdo byl/je schopen tak statečného postoje.

Ostatně sám Jirásek tehdy řekl:

„Skončí-li válka pro nás špatně, odnesem to, čeští spisovatelé, zle, ale tahle chvíle i za to stála“ .

Manifest českých spisovatelů z roku 1917