Nemít svědomí a jít přes mrtvoly aneb o antikomunismu

Najít si vždycky hůl na toho, koho chceme bít. Účinná, a bohužel i médii podporovaná politika antikomunistimu.

Neustále se totiž (zjevně úmyslně) pletou jablka s hruškami - odsuzování komunistické ideologie, která má na svědomí miliony obětí a je ve svém základním principu založeném na třídním boji nebezpečná, a odsuzování těch, kteří kdysi byli v komunistické straně.

Nechci zpochybňovat nebezpečnost takového komunismu, který předváděla komunistická strana v době své vlády u nás a v ostatních zemích bývalého východního bloku. Její způsob vlády založený na potlačování základních lidských práv a porušování demokratických principů fungování státu je bezpochybně hodný odsouzení.

Plošné odsuzování těch, co byli ve straně (a bylo jich tam přes milion), však považuji za nemorální a hraničící s podobným posuzováním "nepřátel", jak to prováděla právě komunistická strana.

Je třeba oddělit ty, kteří vládli, a ty, kteří museli pod jejich vládou přežívat. Silácké výroky, které se vysmívají našim rodičům, prarodičům a praprarodičům a odsuzují je za to, jak mohli vstoupit do strany, či probůh nebojovat proti komunistické nadvládě, svědčí o absenci sebereflexe a svědomí a o nedozírné namyšlenosti.

Jako by ti, co takto odsuzují, byli morálně, kvalitativně i osobnostně silnější. Ale tak to není. Ti, co dnes plošně odsuzují všechny, co byli v KSČ, prokazují svou nemohoucnost a nepochopení lidského života se svými složitostmi. Z takových lidí se rodí to pevné, fanatické jádro kterékoliv totality. Plošné odsuzování, vyvyšování se nad ostatní, vymazávání individuálního přístupu.

A přitom se na tyto lidi podívejte - jak by se asi chovali, kdyby jim nebylo dopřáno žít zrovna v této demokratické době?

Když dnes jsou schopní plošně odsuzovat, hledat kolektivní odpovědnost, kvůli vlastnímu zisku jít přes mrtvoly (vzpomeňme na to, jak vznikla většina dnešní podnikatelské elity v 90.letech) a urážet každého, kdo nemá jejich názor? Podívejte se na to, jak nenávistně tito lidé, většinou zastánci ODS, která má antikomunismus jako svou hlavní ideologii, tito rádoby ochránci demokracie před komunistickým nebezpečím, varují i před socialistickým nebezpečím, protože jedině ta jejich modrá strana je ta správná? Jak nejsou schopní vidět chyby u své vlastní strany a vlády, a když, tak jsou přece jen banální oproti tomu, jaká hrůza by to byla, kdyby vládla ČSSD a ten belzebub Paroubek? Jak vytváří z politického protivníka a soupeře obraz obludy a zrůdy? Vždyť dnes je u těchto lidí Paroubek nikoliv rovnocenným soupeřem, ale ztělesněním všeho zla, a spousta lidí i novinářů na tuto nečistou hru přistoupili (nechci soudit, kdo je lepší či horší, ale každý si zaslouží rovný přístup a slušné zacházení).

Přitom je to velmi jednoduché. Člověk žije svůj život poprvé a originálně, nikdy se nevyvaruje chyb. Pokud má navíc zodpovědnost i za druhé (rodinu apod.), snaží se v každé situaci, i té nejhorší, přežít. Někdy více, někdy méně důstojně. Neublíží-li někomu úmyslně, nelze ho odsuzovat, není o nic horší než kdokoliv z nás. Nikdo totiž není svatý ani dokonalý. Jen člověk, který je sám schopen přiznat svoje chyby a přemýšlet o nich, pochopí, že chyby může udělat i druhý.

Můj děda byl v KSČ. Jako řadový člen, aby zajistil svým dětem důstojné přežívání v marasmu, který zde byl. Nikdy však nikoho neudal, nikdy nikoho nepodrazil. Klidně se pohádal se stranickým šéfem, když mu chtěli vyhodit parťáka jenom proto, že podepsal Chartu 77. Nevyhodili ho. Pohrozil totiž, že jinak odejde také (byl totiž uznávaný pracant a mistr).

Můj děda byl v KSČ. Nikdy bych ho za to neodsoudil a dotýká se mě, když někdo plošně všechny členy KSČ odsuzuje. Odsuzuje totiž i mého dědu, kterému nesahá ani po kotníky.