Jsou hyenami novináři, nebo Paroubek, Topolánek či Bohdalová?

Jiří Paroubek opět zaútočil na novináře. Jiřina Bohdalová se pozastavuje nad tím, co všechno si novináři dovolí. Premiér Topolánek si stěžuje na to, jak o něm a jeho vládě novináři píší.

Je to začarovaný kruh. Novináři obviňují politiky, že se je snaží omezovat a zastrašovat, politici a známé osobnosti si stěžují na to, že je novináři bez skrupulí očerňují a zasahují do jejich soukromí.

Kde je pravda?

Jako vždy někde uprostřed. Stačilo by totiž jediné - kdybychom žili v morálně vyzrálé společnosti a naši politici i novináři byli opravdoví profesionálové ctící etická pravidla. Jenže my žijeme v podmínkách naprosté absence slušnosti, profesionality a morálky.

Noviny klidně otisknou fotografii nahé staré paní, která by mohla být většině redaktorům babičkou či maminkou, tatam je úcta ke stáří. Novináři klidně napíší, že bílá barva je černá, i když již před napsáním článku vědí, že lžou.

Politici bez uzardění lžou a podvádí, všechny útoky ze stran novinářů hodnotí pouze jako účelové a nejsou v ničem schopní přiznat chybu.

A tak se tu střetávají dva světy - ani jeden není schopen vyjít druhé straně vstříc, mávnout nad lživými nařčeními rukou (jenže dnes by z toho naši novináři udělali slabost a vyvozovali by, že je politik ignoruje, takže za tím přece něco bude), a už vůbec ne argumentovat a trpělivě odpovídat na veškerá obvinění (nač jsou všechna PR oddělení???). Všichni se navzájem urážejí, obviňují, diskreditují...

Je jasné, že je těžké odolávat tlaku médií, zvláště když je zřejmé, že se někteří snaží někoho zdiskreditovat - novinářům se nelíbí Paroubek nebo Topolánek, tak s chutí do nich - vždycky se něco najde. Je přece tak snadné manipulovat veřejným míněním. Je jasné, že je těžké odolávat tlaku politiků, zvláště když si někdo chce přihřívat vlastní polívku a protivníka očerňovat.

Jak z této situace ven?

Domnívám se, že jedinou možností je začít kultivovat novináře tím, že se budou respektovat. Bude se s nimi jednat, argumentovat, vysvětlovat, vyvozovat závěry, i když někdy bolestivé a pohříchu nespravedlivé (jedině touto cestou lze totiž občanům, příjemcům zpráv, prokázat, že i politici začali pracovat profesionálně a záleží jim na veřejném mínění).

Moc médií se však nesmí přeceňovat. Žádný strom neroste do nebe, ani vliv novinářů na veřejné mínění. Poté, co jistou chvíli byla média uznávaná a jejich stanoviska a názory měly váhu, díky neobjektivní masáži prováděnou většinou médií, nechutným lžím a sprostotám se jejich význam zase sníží, neboť ztratí kredit vážnosti, kterou média disponovala, a lidé se začnou od médií názorově odvracet (tak jako to bylo za socialismu - přestože se na lidi valila šílená propaganda, kdo jí uvěřil? - již dnes mají novináři nevalnou pověst - ostatně jako politici). Média tedy rychle zjistí, že se dostala do slepé uličky a začnou zase hledat ztracenou důvěryhodnost - a jejím základem bude rovnocenný vztah k politikům a snaha o koexistenci s nimi na bázi etických a morálních zásad.