Jirásek ironik

Dílo Aloise Jiráska je široké - málokomu jsou však známé jeho bravurní - a nutno říci, že dnes neprávem opomíjené - povídky plné originality, ale i jemného humoru a ironie.

Jiráskovu dílu nechybí působivá syrovost v líčení životních a válečných hrůz - přestože mnoho jeho děl končí chmurně, ba přímo tragicky, v některých z nich prokazuje smysl pro nadhled, ironii a nadsázku.

Typickým příkladem Jiráskovy ironie je povídka Mudrcové (1880) - L.P. 1778, za války o dědictví bavorské, se při horním Labi setkají znepřátelené armády - v čele pruské armády Fridrich, v čele císařské Josef, jak Jirásek podotýká "oba filozofové".

Dva vojáci z obou armád, oba stojící na stráži, se spolu dají do hovoru, oba jsou totiž Češi.

"Je to dnes zima". "Je. pojď se ohřát...Sem, ke mně. Mám tu plnou láhev." Nedůvěra se probudila. Lest nějaká - a pak vyjít z vykázaného místa! "Neboj se, příteli. Jak bych ti mohl ublížit? Odložme zbraně každý na půl cesty."

A tak byla prolomena počáteční nedůvěra a oba vojáci se spolu baví jako staří přátelé.

"Vždyť jsme si sobě nic zlého neprovedli, co nám do toho, co si potentáti udělali?"

A konec povídky?

Oba mudrlanty nachytali při porušení povinnosti stát na stráži. Jednoho pro výstrahu zastřelili, druhý proběhl tzv. krvavou ulicí...

Jirásek končí povídku ironickou poznámkou:

Toť, co do vojska, které mudruje a uvažuje!

Další ukázkou Jiráskovy ironické nadsázky je povídka Obrázek (1892) - Jirásek začíná povídku idylickým líčením letní krajiny.

V tom tichu se tlumí a tratí bzukot much i skřivánčí píseň i melancholické kuňkání žáby, jež se chvílemi ze zarostlé kalužiny ozve. Vše nehnuto, ticho, jen u stoky se zdvihla bílá káňata a poletují nad lukami a stokou.

Jirásek atmosféru utvrdí setkáním čtenáře se starými manžely, obracejícími seno.

Ta Bauci hrabe mrštněji, a on selský Filemon, blízko ní, volněji a patrně těžko. Zacházím k nim, pozdravuju, počínám hovor.

Idylka však začíná být narušována reakcí stařečků:

To přerušení práce jim není moc milé. Vrásčitému starochu jakoby se nechtělo odpovídat. A tak divně hledí. Babka, hovornější, ale ne hovorná, rázem všechno vysvětluje: "On nedoslýchá a je slepý".

Očekávané idylické zakončení rurálního obrázku Jirásek nepřináší, naopak končí ironickou úvahou:

Co žene slepce do té práce - neúmorná láska k ní, či návyk, dlouhá chvíle, či nouze, či ta babka?

Delší povídka Domů (1894) je jedním z vrcholů Jiráskova ironického nadhledu. Jirásek vtipně líčí (jak je to dodnes aktuální!) jednotvárný život starého úředníka.

V tom bytě žil už kolik let, ne šťastný, ne také nešťastný, pořád stejně. Den měl jako den, žádný jinačí, rok jako rok. Vše chodilo pořád stejnou kolejí, vracelo se zas a zas, v létě, v zimě. Jednotvárný život...

Starý úředník žil svou minulostí, ale hlavně budoucností - těšil se na důchod, jak si splní všechny své sny. A Jirásek se umně věnuje tomu, aby úředníka co nejpřesněji vylíčil, hlavně jeho touhu a naději, že se v důchodu bude mít lépe.

Šetřil však a škrtil a nepřál si nic, nijak si nepřilepšil. Počítal a ukládal...

Doba uběhla, úředník měl již jen rok do penze. Jirásek bez jakékoliv sentimentality končí povídku jeho předčasnou smrtí, kdy byl raněn mrtvicí...

A co je člověk, co má, že se tak pachtí za štěstím. Co je štěstí. Klouzačka. Člověk se z daleka rozbíhá, aby se kousíček svezl a hladce jel, a už - fííík - jsi u konce, nebo bác a ležíš na zádech!

Povídka Svědomí (1887) přináší trochu jiný druh nadsázky, která je pro Jiráska příznačná. Je to jakási ironie osudu. Jirásek líčí drastický příběh z francouzské války:

Nebylo rozmýšlení. Zahodil pušku a vztáhl k nepříteli bezbranné ruce. Blíž a blíž zní strašný dusot koní, kovová pochva řinčí a křik kyrysníků zní tak zuřivě. Nezastavují se a rámě toho prvního je napřaženo ke strašné ráně. Nevidí, že on se vzdává - zabije ho bezbranného. Už, už! Sklesl na kolena a sepjal ruce. Na tuto úpěnlivou prosbu zavznělo odpovědí hrozné zaklení, zableskl se těžký meč - rudá krev vystříkla dvěma mocnými proudy. Svalil se na zem, useknuté ruce ležely opodál...

Mladý důstojník, který vše viděl, kyrysníka okřikl:

"Prosil o milost. Křičel jsem na tebe. Aby ti ruka zdřevěněla! To je vražda, rozumíš!"

Uplynulo mnoho let. Kyrysník zestárnul. Jeho hřích ho stále tíží. Vsugeruje si bolest ruky, a když ho do ní kopne kůň, nedovolí si ji nechat léčit - souhlasí až s amputací.

Když pak někdo cizí viděl starého kyrysníka a jeho prázdný rukáv místo pravice, tázal se vždy, soudě dle dělového kříže: "To jste přišel o ruku ve válkách?". A starý kyrysník odpovídal: "To mám z francouzských válek".

A měl pravdu, uzavírá Jirásek povídku.

Podobným způsobem vypravuje Jirásek povídku Balada z rokoka (1900) - s velkým gustem líčí útěk tří koketních Francouzek na nevzhledný staročeský zámeček.

Nikde hebounkého sofa s výkrojkem pro krinolínu, po stěnách ani rytiny nějaké rozkošné selanky a místo ozdobného krbu s umělými hodinami ohromná, kachlová kamna, vysoká až do stropu.

Služebnictvo zámku však nevidí cizinky rádo.

Jedli a víno pili. Ze sklepa je v lahvích vynášel panský hajný, bydlící na zámku, který měl mnoho dětí a chudý deputát a který lakotivě snil o pokladu pod kořeny v lese a o čepici plné tolarů. Trnul, co tu padne drahého vína, co ho jen rozlejí, ty paničky...

Pak karty zašustily a stříbro, zlato zacinkalo. Hajný ode dveří viděl, jak vysvítily dukáty, jak ty paničky je shrabovaly a smály se a vykřikovaly. Oči se mu vykulovaly, ruce se chvěly...

V noci pod lipou seděl mušketýr na lavičce u brány a proti němu hajný. Mlčky poslouchal o nenáviděných cizinkách, že všecko vyhrály, všecko zlato, až se zhluboka utrhl: "Paničky? Čubky!"

Zatímco Francouzky nic netuší, schyluje se k nečekanému konci - Francouzky musí prchnout i ze zámečku, jenže...

S kozlíku spustil se hajný, ke druhému oknu přiskočil mušketýr. Z vozu rudě zablesklo, střelná rána zahoukla. Netrefila, ale rozdráždila. Šavle a tesák se zamíhaly - ve voze jek smrtelné hrůzy, zoufalé svíjení a zápas mladých těl, která chtěla vyrazit z těsných prostor a uniknout smrtelným ranám. Hlas po hlase ztichl...

Ráno našli tři mladé Francouzky venkované - u cesty ležely zbodané, krví zalité, mezi rozmetanými vaky...

Jirásek končí povídku strohou větou:

Bůh ztrestal všechny - strom v lese zabil hajného a mušketýr bloudil krajem a blábolil hrůzy šíleného mozku.

(ukázky z Jiráskových povídek)