Už jste se někdy koupali na Špicberkách?

V momentě, kdy jsem doma tahal svůj vypraný červený svetr ze šňůry, abych ho zase uložil na zimu, tak mě napadlo, že jsem se vlastně nepochlubil, jak jsem se v něm koupal. To bylo ještě před dobytím Severního pólu, v době, kdy jsem měl ještě obě svoje uši, v době, kdy jsem dobíhal polárníka pana Jakeše, který už byl na cestě. Sehnal jsem tyhle sympatické kluky, co měli stejnou cestu, akorát já měl namířeno na Severní pól a oni na plovárnu na Špicberky.

A než jsem stačil říct Kabir, došlo na lámání chleba. Prý, abych si sundal ten svetr a byl pořádnej chlap, že je to dobrý, že má voda kolem nuly.

A už jsem nejenom drkotal zuby ale i krauloval...

Vypadá to, že se pomalu vylézá z vody. Ale bohužel tomu tak není. Přecenil jsem síly a na pár minut zimou omdlel. Ještě, že jsem měl ten svetr a bylo mě u dna vidět.

Popadli mě za zadní nohy, otočili hlavou dolů, dvakrát mě praštili po zádech, já jsem třikrát škytnul a už mě nesli ke krbu. A jestli bylo něco na zahřáti? No to je snad jasný...

Pak už jsem jenom seděl zabalenej v dece u okna a vyhlížel druhý den. Den, kdy budu zase o kousek blíž k Severnímu pólu. Samozřejmě o tom, že příjdu o ucho jsem radši nepřemýšlel. Nejsem přece žádnej Vědmakabir.

Velké díky klukům, kteří mě na poslední chvíli dokázali dostat z Čech na Špicberky a předali mě panu Jakešovi -  mému průvodci k Severnímu pólu. Bez jejich pomoci bych nikdy Severní pól nedobyl a taky bych nikdy neomdlel ve studené vodě. Takže velké myší DÍKY a příště jedu zase!