Expedice Severní pól, část IV. - Posledních 240 km k cíli

A je to tady. Sáně jsou nabaleny, polárníci dopnuli poslední zoubky u zipu a já jsem se zabydlel v kapse polární bundy. Venku už hučí rotor vrtulníku, který nás odveze na 88 stupeň a pak už dva stupně pomažeme na lyžích po svých. Čeká nás něco kolem 240 km v třicetistupňovém mraze. Ve skupině jsem JÁ, 4 Britové a jako průvodce, ten který tu zná každou zatáčku, polárník Miroslav Jakeš. Těším se, bojím se, vyrážíme...

Místní taxi v podobě ruského vrtulníku MI-8 přistaveno.

Tankování jsem si ohlídal osobně. Vylezl jsem z kapsy a musel jsem přes zvuk motoru pořádně zařvat: ,,Prosím, PLNOU!´´

Prý abych se nikam necpal. Nejdříve jsou na řadě sáně a pak teprve myši.

A jsme tu. Poslední dva stupně k cíli. Nedokážu popsat moment, kdy se vrtulník zvednul a my tam zůstali sami. Jen bílo, vítr, sáně a jedna napůl zmrzlá plyšová myš.

Troje sáně, dva polárníci... I na Severním pólu se dá hrát na schovávanou.

Jestli si myslíte, že na Severním pólu je to po rovině, tak to jsem si myslel také. Je to ještě horší, než u nás na D1.

Je to pekelná dřina. Nejdřív jsem litoval, že nemám vlastní sáně, ale tady už jsem ani nedůtal a byl vděčný za teplo polární kapsy. Jestli se to teplem dá vlastně nazývat. Bylo opět mínus třicet a chlupy u čumáku jsem měl omrzlé jak Amundsen.

Tady se všichni usmívají, zatímco já přemýšlím, při jaké teplotě vlastně mrzne a láme se na padrť plyš.

Nejdůležitější část dne, aspoň tedy pro mě. Malá pauza se svačinkou. Všichni mě ale krotí, abych si taky prý nechal něco na ostatní dny a né, abych si sežral všechno první den. Tohle bude těžký...

Byla tam pekelná zima, ale také nepopsatelná krása. Chtěl bych napsat, že se začalo stmívat a tak jsme museli postavit stany, ale slunce bylo stále stejně vysoko nad obzorem a típ pádem bylo světlo stále. Pro mě prostou myš úplná novinka.

Ještě trocha teplého čaje. Ten jsem ale odmítnul, při představě, že bych za čtvrt hodiny MUSEL. Radši budu mít žízeň, ale chlupy v teple.

Protože byl zbytek výpravy britský, dokázali tito gentlemani postavit stan během chvilky a dokonce s britskou elagantností a humorem. A já? Já jsem přece hlídal sáně, aby je nikdo neukradl. Tady nikdy nikdo neví...

Ve stanu mi bylo přiděleno tohle místo. Co nejdál od zásob jídla. Myslím, že mě mají prokouknutýho. Každopádně pytlík s oříškama jsem zahlédnout stačil.

V noci jsem drkotal zubama a tiše pískal zimou. Porušil jsem pravidla stanu a zalezl si do polární boty. Tam jsem vyčerpáním a vzpomínkami na plnou lednici doma usnul...