Kdy začne s omluvami feudálním otrokům "kníže" K.S?

Samozřejmě i s potomky ostatní české šlechty. Vím, že mnohým se zřejmě bude zdát tato má otázka poněkud mimo. Obviní mne s přejedení koblihami a na krk mi uvážou minimálně pionýrský šátek. Ale jako „starý sedlák“ si nemožu pomoct.

Tím spíš v dnešní době, plné politické korektnosti, kdy je mně, bílému muži, dáváno za morální povinnost, abych „poklekával“ a omlouval se za utrpení, která jsme prý kdysi způsobili předkům dnešních, stále ještě utlačovaných skupin obyvatel. I když jsem přesvědčen, že s tím vším mám společné pouze to, že jsem příslušníkem stejného živočišného druhu. Naštěstí mám kliku jak od fukara, protože už su starý chlap, takže se nemusím trapně hrbit někde na hřišti, nebo psát či podepisovat nějaká sebemrskačská prohlášení. Mám to štěstí, že su furt  tak bezvýznamný, že možu zas stát rovno beze strachu z toho, aby mne nějaká "osvícená hlava" nezbavila zaměstnání, neudělila spravedlivý disciplinární trest, nebo alespoň, ve svém spravedlivém hněvu, nepoplivala v médiích a nepošpinila tak, že by si ode mne korektní pes nevzal ani piškót, natož pověstnou kůrku.

Ovšem ve všem tom humbuku, který se spustil v našich nejdemokratičtějších kruzích, které to myslí se svobodou a demokracií opravdu vážně, jsem nikde nezaznamenal, že by si některý z těchto hromadných sypačů popela na všechny bílé hlavy široko daleko, vzpomněl na dobu také docela „nedávně minulou“. Na dobu, kdy měl u nás „poddaný“ člověk u vrchnosti podobnou cenu jak dobytek. Kdy se neprodávali jednotlivci, ale rovnou celé vesnice. Samozřejmě i s příslušenstvím. To je s budovami, polnostmi, lesy i  nevolníky. Kteří měli podobná práva, jako ti dnes často zmiňovaní otroci. Tedy právo bezvýhradně poslouchat svého pána, pracovat pro něj a v případě potřeby za něj položit i svůj život. Nebudu tady podrobně rozepisovat, čím vším byli tito chudáci svému pánu povinováni. Ani jaké tresty jim byly udělovány za případnou neposlušnost, která byla většinou pouze reakcí na to, že už neměli do huby nic ani oni, ani jejich děti. Takže žrali polévku ze sena a listí a na chleba mleli múku z kůry ze stromů a jedinou útěchou jim bylo, že na onom světě si to všechno vynahradí. Když budou hodní, poslušní a když zajdou pravidelně do kostela a zaplatí si nějaký ten odpustek.

No ale to byla taková doba, řeknete mi! Tak to bylo skoro všude! V pořádku. Já jsem se s tím už dávno smířil. Ano, byla taková doba. Ale nebylo tomu tak stejně i v případě těch otroků? Nebo, když se na to podíváme logikou dnešních bojovníků za spravedlnost - nebyly tehdy i u nás získány všechny ty majetky potomků bývalé šlechty především z "nelidského potu, krve a utrpení“ svých tehdejších poddaných? A neměli bychom tedy také vyjít do ulic, vydrancovat nějaký ten zámek a stoupnout si do řady na „odškodné“? A propos, když jsme u té šlechty. Musím se smát, když mnozí z těch, kteří mají plná ústa Masaryka a první republiky, dnes ignorují jedny z prvních zákonů, které tato republika přijala. Tedy ten o zrušení a zákazu používání šlechtických titulů. Takže docela běžně slyšíme i dnes, nejen od servilních novinářů, tu kníže, tu hrabě a nevidím, že by se nad tím někdo z těch obdivovatelů jedné z nejlepších předválečných demokracií v Evropě, nějak pozastavoval. Natož aby si toho všiml některý ze státních orgánů, který má dodržování zákonů v popisu práce. (Ono je to totiž podobné, jako ten zákon o zločinnosti komunistického režimu). Mezi námi, to mi skutečně vadí ze všeho nejméně. Naopak, srdce se mi vždy sevře vděkem a lítostí, když slyším, jak dnešní potomci aristokracie, někdy sice s poněkud zachmuřeným obličejem, ale vždy směle a optimisticky, spravují těch svých znovunabytých pár tisíc hektarů, či pár desítek nemovitostí, pro blaho „společnosti“. Ovšem už většinou zapomínají dodat, že je to pro blaho jejich společnosti. Ať už akciové, či s.r.o. A ani jsem si nijak nevšiml, že by někdo nějak intenzivně pátral po tom, kdo, jaké, odkud a kolik různých dotací přitom pobírá.

No a ti sedláci a domkáři?  Ti samozřejmě „utřeli hubu“. Jak v obou osmačtyřicátých, tak i v tom devatenáctém a většinou i po tom devětaosmdesátém. Ale ti už si dávno zvykli na to, že „Pán Bůh je vysoko a král daleko“…A tak se vždycky snažili nalézt pomoc především na konci své paže. Protože vědí, že "co je dovoleno Jovovi,...", platí za každého režimu.

Věřte, že nechci ani měnit staré pořádky, ani nikomu nezávidím jeho „hektáry“, paláce nebo tituly. A stejně tak bych se cítil hodně trapně, kdyby se mi zrovna teď chtěl někdo za věci, které i já považuji dávno za promlčené a jsou pro mne pouze jednou z epizod v dějinách lidstva, třeba jen symbolicky, omlouvat. Natož trapně "poklekávat". Jenom se zase bavím. Bavím se tím, jak se opět roztáčejí všechny ty „dobové tance“.

Ke cti potomkům naší bývalé šlechty slouží, že ve svých veřejných vystoupeních tituly většinou nepoužívají a ani to oslovení přímo nevyžadují. I když, jak jsem si všiml na webových stránkách zámku ve Žďáru nad Sázavou, uvádí pan Kinský, že v dvaadevadesátém převzal zestátněný majetek od státu zpět nějaký hrabě Radslav. Možná, že ho ten zákon z první republiky ve škole neučili.