Možná si myslíte, že sranduju. Ale není tomu tak. Ani já jsem nevěřil svým uším, jak uvažují někteří dnešní „počítačoví experti“ či konstruktéři nových technologií.
Tedy, od začátku. V autě mám puštěný Radiožurnál, protože je tam nejmíň reklam, nejlepší „zelená vlna“ a člověk je tak trochu i v obraze co se dění u nás i ve světě týče. Samozřejmě si to musí trochu přefiltrovat, ale na to jsme my, co jsme zažili komunisty, zvyklí. Tak jsem se minulý týden v jedné z reportáží dozvěděl, že se blíží doba, kdy budou mít auta kvůli bezpečnosti nějaký superbezpečnostní program, který podstatně zvýší bezpečnost silničního provozu. Vše bude řízeno automaticky a řidič bude jen přihlížet a snad i něco málo kontrolovat. Geniální systém včas vyhodnotí chyby řidiče či vozu a auto tak zřejmě buďto včas zpomalí, nebo zastaví, nebo učiní nějaký bezpečnostní manévr, který buďto nehodě zamezí, nebo její následky podstatně zmírní. No, nevím, jak to všechno v těch zlomcích sekundy ten počítač stihne a vidím tam docela velká rizika, ale „su enom hlúpý zedník“, tak co bych jim do toho měl co kafrat. Zvlášť, když jeden z expertů naprosto sebejistě tvrdil, že není otázkou, zda k tomu jednou dojde, ale kdy k tomu dojde. Protože čísla a výzkumy renomovaných odborníků prokázaly, že pozitivní výsledky se dostaví naprosto nepochybně a následky nehod se k lepšímu změní dramaticky. Připustil však, že to má ještě pár háčků, z nichž jeden z nich mne tedy pořádně „zahákl“. Takže jsem zbystřil, protože jsem myslel, že si třeba dělá legraci, ale z dalšího vyplynulo, že dotyčný pán naopak mluví zcela vážně. Složitost problému prý není ani tak v rovině technické, ale etické. Světové organizace se totiž musí shodnout na tom, jak bude systém vyhodnocovat situaci, kdy se přece jen vloudí nějaká ta chybička a srážka bude, přes všechna ta bezpečnostní opatření, neodvratná a bude třeba určit, který z vozů upřednostnit tak, aby měl alespoň někdo naději na přežití. Prostě když bude muset s největší pravděpodobností obětovat život jednoho z těch řidičů, ve prospěch druhého. Tak to mne opravdu začalo zajímat, zvláště když víme, jak jsou dnes nastaveny současné „Evropské hodnoty“ a ještě k tomu má být shoda „celosvětová“. No a milý expert se rozvykládal, že je to opravdu zapeklitý problém. Diskutuje se, zda třeba nechat žít muže, či ženu, mladšího, oproti staršímu a co když by se měli srazit dva naprosto rovnocenní jedinci!? Já dodávám tedy a co třeba národnost, státní příslušnost. Neřkuli, pokud by se do toho přimotaly i nějaké menšiny či gender?!! Těch příkladů tam bylo více a každý by si jistě našel další a další a asi nikdo z nás by nechtěl projít podobnou „sofiinou volbou“, takže jsem při řízení jen tak letmo zauvažoval coby kdyby…. A v tom to přišlo. Na stole teď leží naprosto jednoduché a nakonec i dle mínění tohoto experta, prý docela spravedlivé, řešení. Počítače budou upřednostňovat ty, kdož mají na fejbůku podstatně více přátel! Tak to se přiznám, že jsem nadskočil na sedadle a nezveřejnitelná slova ze mne létaly více, než když jsem v trampkách šlápl na hřebík. Teda, ne že bych neměl faceboke, ale domnívám se, že v počtu fbpřátel na tom nebudu nijak zvlášť dobře. A to občas uvažuju, jestli to nezruším vůbec. Také mne napadlo, že když mne za nějaký, ne úplně korektní názor, na dva tři dny zablokují, tak abych snad vůbec do auta nesedal! A nezačnou se nějací podnikavci zabývat třeba tím, že by se takové fbpřátelství dalo také slušně zobchodovat? Jakou cenu pak bude mít pak řekněme, tisíc, dva, „opravdových přátel“?
No, nakonec jsem se uklidnil. Řekněme, že mne se to, při mém věku, s největší pravděpodobností nedotkne. Možná také, že si ten expert přece jen tak trochu provokativně dělal srandu. A když jsem tak o tom přemýšlel, jistou logiku by to mělo. Protože by se tak stejně většinově vyselektovaly ty starší ročníky a z těch pak ještě ti méně hodnotní, kteří si s kompem či internetem zas až tak moc nerozumějí. No a ti už si svoje odžili a je spravedlivé, že tak uvolní místo těm mladším, kteří mají život před sebou. Kdyby se řeklo, že kritériem bude nějaká věková hranice, byla by to přece diskriminace. Takto to bude přece jen spravedlivější. Skutečných přátel mají možná docela dost, ale furt lepší, když to odnese člověk, po kterém ani facebokový pes neštěkne, než kdyby měl svět přijít o člověka hodnotného, za nímž by truchlily tisíce přátel a na faceboku by po něm zůstala jedna velká, prázdná díra.
