Jak se pan Arenberger hned na začátku nějak divně uřekl a my raději odjeli do Toskánska

Připomnělo mi to tak trochu ten starý vtip. Jistě to znáte. Ráno u snídaně jsem se zadíval na manželku a chtěl jsem říct: „Miláčku, nalila bys mi ještě trochu kafe?“ A místo toho se slyším, že říkám:

„Ty krávo jedna blbá, tys mi posrala celý život.“

Čekal bych, že po všech těch dosavadních peripetiích si dá pan nový ministr zdravotnictví přece jen trošinku větší pozor na to, co říká, ale beru to tak, že jen chtěl udělat svým bližním radost. Tak slíbil dvacet bez brankářů, aby z toho nakonec zbyli šestkrát dva. Tedy fotbalisté na hřišti. Jak my sedláci říkáme - „mluviti stříbro…“

I když - vzpomněl jsem si na toto staré, ale stále platné přísloví, nejen při slovech pana ministra. Velmi mne totiž pobavila i tiskovka, jak si tam pan Fiala SPOLU s paní PE–AD notovali na osvědčené téma „jak dlouze a přesvědčivě mluvit a nic při tom pokud možno neříci, hlavně pak Babiš... a my to dokážeme...“. Ale tady jen stačilo vypnout zvuk a gestikulace pana profesora mi hned zase zvedla náladu.

Na druhou stranu je někdy dobře, že se osobnosti ze společenských elit veřejně vyjádří. Třeba pan Hřebejk, nebo Etzler nám dali opět jasně najevo, jakže to s tou pravdou a láskou vlastně doopravdy myslí.

Nuže - my s kamarádem jsme nečekali na další přeřeknutí a abychom nezmeškali dobu volnosti a neriskovali případný návrat k nouzovému stavu, využili jsme první legální příležitosti k překročení hranic okresu, abychom navštívili Toskánsko a Provence. Co na tom, že to bylo zatím „jen“ to naše, "moravské Toskánsko" a „Prováns“. Mně připadaly, bez nějakého falešného patriotismu, tentokrát krásnější, než ty „opravdové“, ve Francii a Itálii.