Dovolená s... aneb "zvířátko na konec"

Přiznám se, že jsem byl koncem roku už tak otrávený z těch (nejen) mediálních negací, které se na nás valily téměř ze všech stran, že jsem se uchyloval čím dál častěji na zdejší fotoblogy a cestopisy.

Takže díky za ně. Za ty blogy i za jejich autory. Je na nich také hezké, že nejde o žádné „lovce karmy“, protože tu si tady podobnými články nikdo nevylepší. Samozřejmě, čest vyjímkám, jako je třeba pan Šiša, který je fakt hodně dobrý a jeho blog samozřejmě nikdy nevynechám. Ale většinu zdejších autorů baví hlavně palčivé společenské problémy a politika a čtenáři to pak také patřičně oceňují, protože je všeobecně známo, že co Čech, to homo politicus. Tedy, nic proti tomu, jsou to jistě daleko důležitější věci, než nějaký jarmark „kdovíkde“, či banální východ slunce za oknem či za mraky, ale myslím, že není na škodu občas vysadit. A časem třeba přijdeme i na to, že to pořadí důležitosti je nakonec někde jinde.

Takže takový můj malý typ pro ty, kdož mají rádi psy a nechtějí se s nimi loučit ani na dovolené u moře. My jsme to (s Nerou), zkusili letos poprvé a nebylo to ani tak složité. Myslím, že se psem je to podobné, jako s malými dětmi – pokud možno ne moc daleko a domnívám se, že je jim jinak v podstatě jedno, jestli se jedná o pobřeží azzurové, amalfské, nebo „jugošku“. Naše děti, když byly malé, preferovaly hlavně píseček a čachtání v teplé vodičce. No a s Nerou je to podobné. Takže jsem vybral Bibione a „Benátskou riviéru“, protože Itálii mám celkem „najetou“.

Bibione je všem znalcům moře známé, jako provařená destinace pro masňáky a povaleče na lehátku pod spoustou deštníků. Tak snad vás přesvědčím, že ne vždy to tak musí být. Stačí se jen trochu porozhlédnout a nebýt líný.

Vyjeli jsme přes Rakousko a hned za hranicemi A/ I, u Tarvisia, jsme to tentokrát střihli přes Slovinsko. (Chtěli jsme se tedy původně mrknout i na pláž pod hradem Duino, který zdejší mateřský denník kdysi vybral mezi 10 NEJ v Itálii, ale nakonec k tomu nedošlo.) Ale protože nás nic nehonilo, chtěli jsme si po cestě aspoň naťuknout krásy severního Slovinska. Cesta přes Julské Alpy a pak kolem řeky Soči, byla zajímavá sama o sobě a určitě stojí za delší návštěvu. Jako bonus jsme pak ještě „pošetřili“ něco za naftu a dálniční poplatky. Zastávka u jezera L. del Predil byla osvěžující a příroda kolem romantická a okouzlující. Ale i když bylo krásně, ve vodě se osvěžila jenom Nera.

Specialitou Bibione je, že má i svou pláž pro psy. Dokonce i s uzavřenou VIP částí, kde dostane své lehátko pod slunečníčkem i pes, vše s patřičným komfortem.

Nicméně, je to za plotem a to není nic pro nás. My máme radši větší volnost, kde se nemusíme jenom opékat na sluníčku, ale taky se pořádně proběhnout a pohrát si ve vodě.

.

No a nějací masňáci za plotem nám můžou být ukradení. Sprchu si můžeme dát doma, je to jen malý kousek. :-)

Ranní procházka na dohled od baráku je stejně zajímavá, jak u nás. A toho písku kolem...

Lepší je to ale na kole. Více se proběhnu a na pláži za majákem není skoro ani noha. K tomu trochu té romantiky...

No a o tom, že Bibione nejsou jen deštníky, davy turistů a přeplněné pláže, se můžete přesvědčit sami. Jen to chce nebýt líný a pak také být ve správný čas na správném místě. :-)

Občas jsme samozřejmě taky zašli do města. Třeba do baru. Nebo na vínko.

Moře, djó móře! Proč nemůžeme bydlet u moře...