Dnešní rodiče se dětem věnují málo, špatně, nebo vůbec

Sice si to nemyslím, ale jsou to konstatování mnohých dětských psychologů, pedagogů, či jiných "odborníků na výchovu". Když si tak někdy vzpomenu na svoje dětství, nechápu, že z nás nevyrostli samí gauneři, opilci a nefachčenci!

Nó, když jsem tak dával dohromady, jak moc se o mne, či o většinu z nás, starali naši rodiče, vzpomínám si, že mi maximálně podepsali úlohu do školy, žákajdu a sem tam se zeptali, co bylo ve škole. Pak mi řekli, co všechno musím udělat, než zmizím co nejdříve někam do pryč a abych pamatoval "na Navrátila". Samozřejmě jsem dostal najíst. Vlastně se mnou dokonce někdy zacházeli i  docela "krutě". Protože za prohřešky mne čekaly tresty jak fyzické (a když to nepomohlo), tak nastoupilo i "týrání psychické". "Domácí vězení", zvýšené pracovní povinnosti a trest horší, než několik ran bičem - zákaz fotbalu na nejbližší neděli. Je pravdou, že většinou, díky zvýšenému pracovnímu úsilí a upřímné lítosti, vyměkli a na to hřiště, nebo prostě jen někam ven, za klukama, mne vždycky pustili. Ale i tak, když si uvědomím, v kontextu s dnešními poznatky o výchově, jak "krutě" se se mnou na jednu stranu tehdy zacházelo, ale jak mne jinak zanedbávali a s přihlédnutím ke všemu tomu týrání, by mne nutně měly přepadat myšlenky, že jim přestanu nosit každý týden na hrob obvyklou chryzantému a nechám jej zarůst trávou a býlím. Jak jsme to, sakra, vlastně vůbec mohli přežít! Jak většina z nás pak mohla ještě i vychovat děti.

Ne, nechci tady opakovat často i velmi vtipné texty o tom, jak jsme mohli bez povinné přilby přežít jízdu na kole, nebo se neutopili pod splavem při koupání bez dozoru a bez plavčíka. Jak jsme se mohli nezhroutit z těch ukrutných fyzických trestů doma a někdy i ve škole. Jak jsme mohli vydržet bez mobilů, internetu a faceboku! Jak mohli naši rodiče přežít tu hrůzu, kdy si přes mobil nemohli kontrolovat, kde se zrovna pohybujeme a co při tom děláme. A... no bylo by toho moc.

Když se ale někdy dívám kolem, říkám si, zda by těm dnešním dětem, ta naše "předpotopní péče - nepéče," přece jen někdy docela neprospěla.

Měl jsem tady tento rok na prázdninách devítiletého vnuka z Prahy. Přiznám se, že dělat nějakého "hlídače" nebo "pedagogický dozor" by mne opravdu nebavilo a tak jsem se rozhodl ukázat mu, jak jsme si kdysi hrávávali my. Samozřejmě, že jsem ho neučil kouřit, chodit k sousedům na angrešt nebo rybíz a pozdně večerní hry "na schovku" i s holkama úplně potmě. Do toho jim přece jen ještě tak dva, tři roky chybí. A najít dnes také tak deset, dvacet děcek, které by chtěly zahodit mobily a strávit celé dny někde venku, by asi nebylo úplně jednoduché. Ale podařilo se mi najít mu alespoň jednoho kamaráda, jehož rodiče mi ho svěřili na nějaký čas do výchovy a nevadilo jim, že jsem mu hned na začátku zakázal mobil, když bylo potřeba, tak trochu zvýšit hlas a v případě nutnosti pak i nějaký ten "lepanec". Ale přiznám se, že "lepanec" byl jen jeden a to ještě lehký a spíš ze srandy a hlas se zvyšoval velmi, velmi zřídka. A představte si, že se z toho ani jeden nezhroutil.

No a pak už jsem si to s nimi vlastně jenom užíval... :-)