Sice si to nemyslím, ale jsou to konstatování mnohých dětských psychologů, pedagogů, či jiných "odborníků na výchovu". Když si tak někdy vzpomenu na svoje dětství, nechápu, že z nás nevyrostli samí gauneři, opilci a nefachčenci!
Nó, když jsem tak dával dohromady, jak moc se o mne, či o většinu z nás, starali naši rodiče, vzpomínám si, že mi maximálně podepsali úlohu do školy, žákajdu a sem tam se zeptali, co bylo ve škole. Pak mi řekli, co všechno musím udělat, než zmizím co nejdříve někam do pryč a abych pamatoval "na Navrátila". Samozřejmě jsem dostal najíst. Vlastně se mnou dokonce někdy zacházeli i docela "krutě". Protože za prohřešky mne čekaly tresty jak fyzické (a když to nepomohlo), tak nastoupilo i "týrání psychické". "Domácí vězení", zvýšené pracovní povinnosti a trest horší, než několik ran bičem - zákaz fotbalu na nejbližší neděli. Je pravdou, že většinou, díky zvýšenému pracovnímu úsilí a upřímné lítosti, vyměkli a na to hřiště, nebo prostě jen někam ven, za klukama, mne vždycky pustili. Ale i tak, když si uvědomím, v kontextu s dnešními poznatky o výchově, jak "krutě" se se mnou na jednu stranu tehdy zacházelo, ale jak mne jinak zanedbávali a s přihlédnutím ke všemu tomu týrání, by mne nutně měly přepadat myšlenky, že jim přestanu nosit každý týden na hrob obvyklou chryzantému a nechám jej zarůst trávou a býlím. Jak jsme to, sakra, vlastně vůbec mohli přežít! Jak většina z nás pak mohla ještě i vychovat děti.
Ne, nechci tady opakovat často i velmi vtipné texty o tom, jak jsme mohli bez povinné přilby přežít jízdu na kole, nebo se neutopili pod splavem při koupání bez dozoru a bez plavčíka. Jak jsme se mohli nezhroutit z těch ukrutných fyzických trestů doma a někdy i ve škole. Jak jsme mohli vydržet bez mobilů, internetu a faceboku! Jak mohli naši rodiče přežít tu hrůzu, kdy si přes mobil nemohli kontrolovat, kde se zrovna pohybujeme a co při tom děláme. A... no bylo by toho moc.
Když se ale někdy dívám kolem, říkám si, zda by těm dnešním dětem, ta naše "předpotopní péče - nepéče," přece jen někdy docela neprospěla.
Měl jsem tady tento rok na prázdninách devítiletého vnuka z Prahy. Přiznám se, že dělat nějakého "hlídače" nebo "pedagogický dozor" by mne opravdu nebavilo a tak jsem se rozhodl ukázat mu, jak jsme si kdysi hrávávali my. Samozřejmě, že jsem ho neučil kouřit, chodit k sousedům na angrešt nebo rybíz a pozdně večerní hry "na schovku" i s holkama úplně potmě. Do toho jim přece jen ještě tak dva, tři roky chybí. A najít dnes také tak deset, dvacet děcek, které by chtěly zahodit mobily a strávit celé dny někde venku, by asi nebylo úplně jednoduché. Ale podařilo se mi najít mu alespoň jednoho kamaráda, jehož rodiče mi ho svěřili na nějaký čas do výchovy a nevadilo jim, že jsem mu hned na začátku zakázal mobil, když bylo potřeba, tak trochu zvýšit hlas a v případě nutnosti pak i nějaký ten "lepanec". Ale přiznám se, že "lepanec" byl jen jeden a to ještě lehký a spíš ze srandy a hlas se zvyšoval velmi, velmi zřídka. A představte si, že se z toho ani jeden nezhroutil.
No a pak už jsem si to s nimi vlastně jenom užíval... :-)
