„S partou magorů, jo to je vono! No tak si vem, ten svůj díl..." tato Danova motorkářská písnička mi lítala hlavou, když jsem včera večer viděl záběry a četl ta různá prohlášení z nedělní demonstrace na Staroměstském náměstí.
Tedy, ne že bych si myslel, že tam, na tom Staromáku, postávali jenom samí "magoři". Jen mi ta písnička, kterou jsem si mnohokrát pouštěl, prostě hned naskočila. Samořejmě, že vy - ani Vy!, kteří jste tam byli a čtete náhodou tento bezvýznamný článeček, mezi nimi nejste! Vám jde o svobodu a ta lidská práva a díky vám za to!!! Ale jistě uznáte, že by se jich tam, mezi vašimi sousedy, našlo jistě dost a dost. I když většina z nich, včetně silné skupiny majitelů lyžařských středisek, kteří byli slyšet hodně hlasitě a předpokládám, že s sebou nezapoměli přivézt i svoji nezapomenutelnou rakev, si jistě připadala spíše jako poslední Moravané u pověstné zdi na Bílé Hoře o kterých Dan působivě zapěl v jiném z všeobecně známých vlasteneckých songů.
Nicméně, podobná pojmenování i když snad ne tak příkrá, mne napadaly, když jsem viděl ty průvody zážitkuchtivých občanů, kteří se jali upevnit své zdraví, a proto se rozhodli pro „pohyb na čerstvém vzduchu“. A vybrali si k tomu naše nejprofláknutější střediska, kde je i normálně hlava na hlavě a aj tom nejhlúpějším sedlákovi s kúskem rozumu, který byl někdy na Pustevnách, Soláni, Ovčárně, ale třeba i v tom Bedřichově, nebo jiném podobném zimním středisku, muselo být celý týden jasné, jak to tam bude vypadat. V době, kdy i ti, kteří o víkendu většinou paty z domu nevytáhli dál než k nejbližšímu chrámu konzumu s mekáčem či ká ef céčkem, zatouží po podobně silném zážitku a vyhledají si na internetu nějakou velmi zajímavou lokalitu, která jim prostě konečně nesmí uniknout. Když nám zavřeli ty multiplexy. Zvlášť, když tam napadlo pár cenťáků , považte!, dopravdického sněhu! Který jsme už skoro celý ROK neviděli!!
Tedy, mluvím raději jen za moravská střediska, protože tam jsem byl mnohokrát a ty podmínky tam znám víc než dobře i v situaci, kterou bych dříve nazval „normální“ a jejíž „normálnost“ se nám dnes stala sváteční a výjimečnější, než výlet na Mattehorn. Já tam totiž i dříve o víkendu zavítal, jen když jsme měli návštěvu z Prahy, nebo když mne k tomu rodina donutila, protože byly obzvlášť krásné podmínky, výstava ledových soch a děti ještě chodily do školy a neodmítaly s námi jezdit na rodinné výlety. To jsem je pak ale donutil těžkým psychickým, vyjímečně i lehkým fyzickým, nátlakem k odjezdu za ranního kuropění, abychom stačili uniknout alespoň prvnímu náporu těch, pro které časné ráno začíná po deváté hodině. (Trochu mimo téma: za mých mladých let to totiž u nás doma bývávalo tak, že po sedmé mohli být v posteli pouze vážně nemocní lidé, protože ti s nemocemi méně vážnými do postele přes den ani neuléhali. No, já jsem to u nás v neděli o dvě hodinky posunul. Ale přiznám se, že ne vždy se i totok setkávalo vždy s pochopením.)
Ale vraťme se k meritu věci. Když jsem tedy viděl, jak nejen tento, ale i minulý víkend naši sněhumilovní občané okupovali sjezdovky pokryté umělým sněhem, protože jiný většinou dostupný nebyl, aby pak nejen rozhořčení majitelé skiareálů tahali rakev a na Staromáku argumentovali tím, že při regulovaném spuštění lanovek a vleků by k podobným případům nedocházelo a lyžníci by uvědoměle dodržovali bezpečnostní opatření, nevěděl jsem, jestli si z nás, co jsme někdy v těch našich střediscích přes víkend lyžovali, dělají pr..ču, nebo to tam řídí z hospody nebo obýváků a ten obvyklý víkendový provoz tam neviděli ani z webové kamery. Nebo jen tak profesionálně lžou, aby udrželi živnost. Ne, jejich situaci jim opravdu nezávidím a nezáviděl jsem jim ji ani v dobách, kdy se tím docela slušně živili. Ale všichni, kdož lyžovali na Dolní Moravě, v Koutech, ale třeba i na Bílé či na Kyčerce mi jistě potvrdí, že vlekaři nebyli nikdy schopni zajistit ani aby se někteří smradi nepředbíhali a nemačkali u nástupních bran a na sedačku či kotvu se tam čekalo i okolo půl hodiny. A to bylo spoustu lyžařů v Rakousku nebo na Slovensku i jinde. Neříkejte mi, že nikdo netuší, jaké by asi byly fronty, když se i tehdy táhly hrozny lyžařů několik desítek metrů od turniketů. Při stanovených rozestupech by pak mnozí sjezdaři musel brzdit někde v půlce sjezdovky a sunout se přes třetinu sjezdovky dolů. Ano, dá se to omezit počtem prodaných permanentek, nekonečnými ohrádkami ale přiznám se, že při znalosti situace i mentality mnohých kolegů lyžařů prostě nevěřím, že by to někdo ukočíroval. Mám lyžovaní moc rád a vzhledem k věku a zdravotnímu stavu mi těch případných sezon zbývá určitě o hodně míň, než většině těch protestujících. Ale řekněme si na rovinu - je to opravdu tak hrozné, abychom kvůli tomu museli svolávat demonstrace? Je lyžování opravdu tak nepostradatelná a nezbytná věc, že nejsme schopni těch pár týdnů tu absenci pohybu na sjezdovce vydržet? Mimo to si velmi dobře dokážu představit tu situaci, kdy by byly sice zavřené restaurace a otevřená pouze okénka. Zvláště u nás na Moravě, kdy jme pro tento případ vybaveni nejenom termoskami s teplým čajem, ale „ploskaňa“ s nečím na zahřítí nemože chybět ve výbavě ani v době, kdy jsou hospody otevřené a všecko teče naplno a bečka osvěžujícího moku by nechyběla u mnohých karavanů...
Můžu říct, že mne to ani tak neštve, jak se tím naopak bavím. Doma toho zas až tak moc nepolyžuju, protože poměr cena – výkon je často lepší v zahraničí, než u nás. Takže pokud nenasbírám nějaké ty slevy přes SNOW, jedu raději do Rakouska nebo i na Slovensko, protože to nemáme daleko. No a to je to, co mne ná té situaci mrzí nejvíce. Protože pro okolní státy jsme opravdu „za kašpárky“ a obávám se, že až se hranice k nim, vzhledem k těm číslům u nás, znovu otevřou, bude po sezóně a my nestihneme ani to námi oblíbené jarní lyžování. Když samozřejmě pominu takovou "banalitu", že při vyšších číslech nakažených přibude i více těžce nemocných a mrtvých, že ano.
My, sedláci z dědiny, teď o víkendu nejezdíme ani na Pustevny, ani do Bedřichova. Ale ani na Troják, nebo na Marušku. Protože tam to jistě nevypadalo lépe. Vyjdeme raději jen tak, někde do přírody, třeba jen nedaleko, kúsek od dědiny. Nemůžeme se pak sice chlubit na fejsbůčku, mesendžeru či instalgramu ani objetím s Radegastem, ani pohledem na Jurkovičovy chaty. Ale naučili jsme se na internetu využít třeba nové mapy. A vydáváme se na výpravy po polních či lesních cestách, třeba v blízkém okolí, ale na místa, kde lidská noha vstoupí jen zcela vyjímečně a do oblastí, kde natrefíme spíše na srnku či zajíce, než na partu milovníků přírody. A nikdo nás nebuzeruje, že opouštíme značené cesty, rušíme tetřeva, či šlapeme po chráněných rostlinkách. Podobné to bylo i tuto neděli. Kdy jsme vystoupili na „nejvyšší horu“ Želechovicka, na Drdol. Tam sice sáňkovaly děti a potkali jsme tam i pár lidí, kteří měli podobný nápad jako my. Ale jinak - krása nesmírná a prošlápl jsem cesty, na kterých jsem nebyl ještě nikdy v životě. Tož co bych dělál na nejakýh Pustevnách, gde sem byl snáď víc než dvacetkrát. Šak mrkněte.
