Tak jsem zas jednou zpovykal (rozmazlil) svou duši. Jak jinak než tak nějak po česku. A navíc mám být na co hrdý. Tedy spíš na někoho.
Na lidi. V sobotu 12. května jsem se účastnil župního sletu, který se konal v našem městečku. Ne jako cvičenec, ale jako pořadatel a z velké části i vděčný divák. Který sledoval i svou ženu, jak válí s obručí. Do rytmu hudby Mandrage ve skladbě Siluety. Skladby byly skvělé a zlákalo mě jet se podívat i do Prahy. Byla to radost ze cvičení, z pohybu a rytmu, co se přenášela i na nás na diváky.
Dalším zpovykáním (duše) byl zážitek hudební. Vzal jsem matku na koncert a spolu s ní si to užil. Hrálo trio mladých hudebníků na nástroje klavír, klarinet a violoncello. Skvěle jim to ladilo. Předvedli skladby B. Martinů, R. Schumanna, F. Liszta, F. Chopina a závěr patřil rozverné hravé symfonii L. van Beethovena pro všechny tři nástroje. Mladíci hráli fantasticky a ta jejich radost z hudby přímo tryskala mezi diváky. Navíc každou skladbu představili upřímným a vtipným komentářem. Prostě zážitek.
Tak jsem si divácky užil dvě akce a teď je řada na mně. V sobotu budu naopak já zprostředkovatelem zážitku zpovykaným dětem. Máme tradiční pohádkový les. Tentokrát si s ženou hrajem na dědka s bábou, co tahaj mohutnou řípu.
Ale ještě večer předtím zahajuje Klub Loděnice sezonu koncertem Michala Hrůzy. Tak jsme se rozhodli, že se jím taky necháme zpovykat. Nakonec i burani mohou být zpovykaní, aby těm Pražákům nezáviděli.
