Asi každý zažil dobu, kdy ho život více či méně drtil. Když se za tím člověk ohlédne zpět, s prožitou zkušeností, může pochopit, co mu to „drcení“ dalo.
Mě to většinou donutilo k nějaké změně, k uvědomění, že už něco nechci dělat, že s některými lidmi už nechci být. Zkrátka beru to jako životní lekce, které mě někam posunuly, které vedly k pozitivním změnám, setkáním s jinými lidmi, k uvědomění si své hodnoty, k nastavení hranic.
Třeba i k překonání strachu, k většímu nadhledu, klidu v duši. K tomu, že se nemusím upracovat k smrti, že se nemusím každému zavděčit, že nemusím říkat to, co druhý ode mne chce slyšet, že se nemusím zachovat tak, jak druhý očekává.
Že mám zodpovědnost za svůj život a že žít, znamená především být přítomen. Být přítomen svou pozorností, vnímavostí, užívat si drobných radostí, co život nabízí. Pak má totiž život plné hrsti překvapení.
Může to být setkání se zajímavým člověkem, knihou, článkem, černým čápem, ledňáčkem,…. Ale mohou to být nečekané zvraty, kdy přežijete událost, kterou jste přežít nemuseli (takže setkání se zázrakem), kdy si něco naplánujete a ono to dopadne jinak. S odstupem času zjistíte, že lépe byste to nevymysleli.
Třeba jsme věděli, že si musíme nemocnou matku vzít blíž k sobě, nemůžeme ji nechávat samotnou 50 km daleko a situaci neřešit. Dále jsme chtěli nějakou chatičku a neměli na ni. Přáli jsme si změnit zaměstnání, měli něco vymyšleno a nakonec vše dopadlo jinak. Kupodivu lépe.
Tak nás napadlo, že bychom šli do správcovského bytu v sokolovně, manželka zde bude uklízet a starat se o tchýni a k tomu nějaký menší úvazek. K sokolovně je poměrně velká zahrada, chtěli jsme tam mít i slepice, já se poohlížel po práci učitele (namísto úředníka v Praze), chatu jsme zatím pustili ze zřetele.
A začali postupovat podle plánu. Jenže se plán záhy hatil, o byt se ucházel i jiný zájemce. Byť jsme v hlasování uspěli, cítili jsme, že se to pár důležitým lidem nelíbí. Když jsme navíc zjistili celkové platby za byt, které byly asi o čtvrtinu vyšší než v našem současném bytě, a nemožnost vybudování bezbariérového přístupu, tak jsme to vzdali.
V tom okamžiku se začaly dít věci. S bráchou jsme mámu ukecali k přestěhování k němu. Bydlí v přízemí, k nám do 3. patra máma nevyjde. Necelé tři měsíce jsme mámu vozili do „školky“ na aktivity do domu pro seniory a střídali se aspoň odpoledne a o víkendech. Samozřejmě větší a horší díl si užil brácha a především jeho žena. Poměrně brzy nám nabídli pro mámu pobyt v domově.
Což nám na jednu stranu pomohlo, ale na druhou ze začátku přitížilo. Matka si dlouho zvykala a začala nám to vyčítat. Postupně se to usadilo, pak jsme prodali její byt, dostali jsme nějaké peníze, nějaké jsme měli a začali pokukovat po chatě. Pár jsme jich objeli, ale nelíbilo se nám to. Tak jsem si vysnil obyvatelnou chatičku, s velkým pozemkem, blízko do lesa, nedaleko od civilizace, aby tam bylo blízko koupání a ještě vlak.
Najednou se tenhle sen stal skutečností. Pak jsem řešil své zaměstnání, chtěl jsem z Prahy a koketoval jsem s návratem k učitelskému povolání. Život mne naopak zavál mimo, dokonce mimo obor, který jsem znal a já už pár let po padesátce si začal s úplně jinou prací. Chtěl jsem malý kolektiv, dynamickou a smysluplnou práci. A také, aby mne obstojně uživila. I toto se mi splnilo.
Nakonec žena začala studovat na učitelku MŠ, chtěla jít do školky učit. Na poprvé se to nepovedlo. Rok nato si řekla, že by mohla zkusit asistentku pedagoga (na půl úvazku) k dítěti s ADHD, a dala výpověď. A právě v době výpovědi se jí ozvala ředitelka MŠ, která ji předtím odmítla, a nabídla ji práci na celý úvazek. Další splněný sen.
Opustili jsme strachy, více důvěřujeme životu, přestali jsme tlačit na pilu. Sice stále plánujeme, ale už víme, že líp než život sám to nevymyslíme.
