Na výrok, kterým se svého času proslavil Vladimír Špidla, již padá prach a málokdo si na něj vzpomene. Ovšem se zdroji z našich daní stát počítá a rád je rozděluje a přiděluje.
Dnes bojujeme s jinými zdroji a současně jsme se zdroji (lidskými) stali sami. Známe různé zdroje, zdroje surovin, zdroje vody, zdroje energie, zdroje potravin. Dnes se zaměřím na zdroje literární. Ve vědecké praxi jsou důležité literární rešerše a takové vědecké zdroje mají svá předepsaná pravidla pro citace.
Také v žurnalistice se pracuje se zdroji, informace by měla být ověřená dvěma zdroji. A zdá se, že s tím jsou problémy. Jsou spíše ideové a protichůdné. Asi nikdo soudný neočekává, že informaci zpravodajství České televize nám ověří ve svých zprávách Jaromír Soukup na TV Barrandov. Zpráva může být tatáž, leč její výklad nejspíše bude protichůdný.
Tak se dnes jaksi ověřují zdroje v „kruhu“, tedy zprávu nám potvrdí sice jiný zdroj, ale podobně ideově zabarvený. A řekl bych, že to je zdrojem nedůvěry v média.
Svobodně si každý vybere podle sebe to, čemu chce věřit a tomu věří. Nejvíc nedůvěru (dle mého názoru) podporuje ne to, že každý říká něco jiného, jinak vykládá stejnou událost, ale to, že se zejména ve veřejnoprávních médiích, která by neměla nikomu stranit, některé informace ani neobjeví, či spíše se na (jaksi nevhodné) informace neupozorňuje a ty vhodné se neustále opakují.
A zdá se, že tohle je hlavní příčinou pocitu manipulace, pocitu nestejného metru, nelogičnosti. Nějaký čin je veleben do nebes, naproti tomu obdobný čin je až pekelně zatracován. Problém je v tom, že lidé (zejména ti starší) si to pamatují a nějak jim to hlava nebere.
Když o tom přemýšlejí, vyhledají si informace i jinde a snaží se zjistit, co si o tom myslí jiní lidé a tak díky internetu se dostávají k jiným úhlům pohledu, které jim připadají pravděpodobnější, nebo aspoň logičtější. Samozřejmě nemám na mysli fanatiky z kterékoli strany.
Faktem je, že novináři jsou většinou zaměstnanci, bývají proškoleni a de facto musí ve vlastním zájmu používat to známé rčení: „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. To bloger nemusí, jeho zdrojem jsou obvykle myšlenky ve vlastní hlavě, reaguje na vlastní zkušenost, situaci, inspiraci shůry, může se podělit o radost, může se vypsat z hněvu, ze smutku, z údivu nad nějakou událostí či jejím komentováním.
To vše „blogoaréna“ umožňuje. Psavec je sám zodpovědný za to, co napíše a pokud neporušuje pravidla, nechť si píše, co chce. S těmi zdroji je to trochu zavádějící.
Světoví vynálezci nenacházeli inspiraci v literárních zdrojích, snad jen částečně, ale hlavně ve své hlavě, ve svých snech. Totéž se dá říci o úspěšných spisovatelích. Částečně je to řemeslo, částečně pomůže sečtělost (čili literární zdroj), ale hlavní roli hraje vlastní fantazie, múzy.
Stejně je nejlepší zdroj Prazdroj!
