Očkování se stalo jedním z dalších témat, které tzv. rozdělují společnost. Předtím takovým zásadním byla migrace, nebo třeba politická korektnost, cenzura na sociálních sítích apod.
Zajímavé na tom je, že ve vztahu k očkování se shodují např. ti, kteří v jiných otázkách byli (až nesmiřitelně) proti sobě.
Očkovat či neočkovat, otázka skoro Hamletovská. Musíme si přiznat, že očkování svůj význam mělo a má. Vymýtilo (nebo téměř vymýtilo) některé nemoci jako např. dětskou obrnu, záškrt, TBC, tyfus a mnohé další významně zmírnilo. V poslední době se ukazuje, že není bez rizika a nemusí být 100% účinné, tj. ochránit očkovaného.
Jinými slovy, jak ten, kdo se očkovat dá, tak ten, kdo se očkovat nedá, podstupují určitou míru rizika. Určitě jsou skupiny lidí, pro něž je očkování docela velké riziko, které je nutné vzít v potaz.
Také jsou skupiny lidí, pro něž je očkování zbytečné, neboť mají dobrou přirozenou a získanou imunitu. To jsou ti, kterých se nemoc covid-19 nedotkla, příp. jen s velmi mírnými příznaky.
Pak je asi polovina populace, u níž můžeme předpokládat, že je pro ni očkování téměř bezproblémové a spíše těm lidem pomůže, tj. výhody převáží na riziky.
Nicméně je na každém, zda se očkovat dá či nedá. Je to svobodná volba, za níž prostě člověk bere na sebe odpovědnost a přijímá rizika s tím spojená.
Poměrně těžkou volbu budou mít ti, kteří si nemocí prošli a její průběh byl poměrně těžký. Mají věřit tomu, že, když nemoc prodělali, získali imunitu a očkování je pro ně zbytečné? Nebo raději pro jistotu se nechat očkovat s rizikem, že jim očkování může rozházet imunitní systém a významně je zdravotně poškodit?
Probleskly zprávy o tom, že lidé nemoc chytili znovu, ale také o tom, že naočkovaný měl po očkování špatnou reakci. Vypadá to dost individuálně.
Jsou i obavy, zda vývoj vakcín není překotný a jejich schvalovací proces zrychlený. Schvalovací proces je zrychlený proto, aby mohly být vakcíny urychleně aplikovány. Nejspíš také nepostihl všechna rizika, neboť testování se provádí na dobrovolnících a po nějakou dobu, proti minulosti výrazně kratší. Nakonec stejně vše ověří až praxe. Takže až v průběhu očkování se dozvíme více. Až bude soubor očkovaných dostatečný k nějaké rozumné analýze a statistice.
Pak tu jsou iracionální obavy z čipování. Tak úplně nerozumné tyto obavy být nemusí. Měli bychom si umět připustit dvě věci: 1. zda to současné technologie a věda umožňují a 2. zda se to dá zneužít. Na obě otázky se dá odpovědět kladně. Kolik vynálezů již bylo v historii lidstva zneužito a kolik jich pochází z tajných vojenských výzkumů. Z toho vyplývá, že možné to je, zároveň je to málo pravděpodobné, resp. málo uvěřitelné.
Výsledkem těchto úvah je v zásadě nejistota. A rozhodnout se musí každý sám za sebe. Je pravděpodobné, že se třetina až polovina populace v ČR očkovat nechá (možná i víc). Bude to dostatečně na to, aby vláda zmírnila opatření či již nenavrhovala prodlužování nouzového stavu?
Poučili jsme se z toho a najdeme cestu ven? Cestu k rekonstrukci společnosti a společenského systému? Cestu k sobě jako národu? Abychom neměli jen společný jazyk, ale dokázali se shodnout na tom, co chceme a kam chceme směřovat?
Jak nám totiž ukázal covid-19, rozdělit se umíme nejen na ose Zeman-Antizeman, Babiš-Antibabiš, globalista-lokalista, progresivista-konzervativec, ale covid a očkování s tím docela zamávalo. A pofidérní skupiny „kavárna“ a „hospoda“ se začínají dělit jinak a prolínat. Obě skupiny mají mezi sebou odpůrce i příznivce opatření, roušek a očkování. Takže se najednou v něčem shodnou i příslušníci odlišných skupin. I do této zdánlivě jednotné charakterizace skupin („kavárna“ vs. „hospoda“) hodil Covid vidle.
Zvládneme spolu žít tak, abychom se respektovali a spolupracovali, ikdyž máme různé názory, zkušenosti, vlohy atd.?
